Znáte to – chodíte kolem a ani vás nenapadne nahlédnout dovnitř. Nestisknete kliku honosných dveří, protože nevíte, že v atriu budovy na vás čeká překvapivě dobrá výstava. Mluvím o brněnském divadle Reduta, údajně nejstarší divadelní budově ve střední Evropě. Pětice mladých umělců ve složení Barbora Fardová, David Fišer, Veronika Psotková, Jana Smělíková a Jiří Štencek zde představuje svá díla pod názvem Domácí štěstí.

Není tomu dlouho, co do našich kin zavítal vlkodlak, nyní se čeští diváci mohou těšit na další ikonickou postavu hororového žánru – upíra. Snímek bratří Spierigů nese název Svítání a fanoušky jiného upírského filmu s podobně znějícím titulem Stmívání je třeba předem varovat – v protikladnosti pojmenování obou snímků se výmluvně odráží naprostá odlišnost zmíněných děl, namísto středoškolské romance přichází odvážně pojatý sci-fi thriller, posouvající hranice dotyčného žánru zase o kus dál.

Jan Vápeník hrál ve všech třech inscenacích, kterými se na letošním festivalu OST-RA-VAR prezentovalo Divadlo Petra Bezruče. V Divoké kachně vytvořil postavu Hjalmara Ekdala, v Limonádě šéfa zločinecké bandy Leopolda a objevil se také v dramatizaci Orwellova románu 1984. Ve ztvárnění jedné z hlavních postav – Vladimíra Vaška – v inscenaci Bezruč?! mu zabránilo zranění. Pochází ze Zlína, působil v Západočeském divadle v Chebu a od roku 2008 ho můžete vídat v Ostravě u „Bezručů“.

Zdá se, že filmová tvorba se pro divadlo stává čím dál větší inspirací. Zvláštní pozornosti se těší obzvláště skandinávští filmaři. Vedle Bergmana, který koneckonců s divadlem sám výrazně obcoval, objevil se na našich scénách též Fin Kaurismäki (Muž bez minulosti v Dejvickém divadle) a nejednou též dánský psychotik Lars von Trier. Právě od něho převzal režisér Jiří Honzírek pro brněnské HaDivadlo provokativní společenskou sondu Idioti.

V galerii Velryba je do 18. března otevřena příjemná, pocitová výstava studentky FAMU Alžběty Diringerové. Ve sklepních prostorech na dně velrybího břicha nalézáme maličký osobní vesmír a prožíváme něžnou meditaci nad dětstvím a jeho postupnou transformací v dospělost při současném zachování citlivé dětské optiky. Ačkoli je zde instalováno minimum objektů, jejich působení a rezonování je však o to silnější.