Ve dnech 10.–15. listopadu proběhl v Divadle U stolu již čtvrtý
cyklus festivalu Sklepení, který nabízí v několika dnech ke zhlédnutí
současný repertoár divadla. V rámci tohoto festivalu se v pátek
13. listopadu konala i veřejná debata na téma zaměření a směřování
činnosti Divadla U stolu. Diskuze se zúčastnili teatrologové, divadelní
vědci a další odborníci, kteří činnost Divadla U stolu sledují od jeho
předrevolučních počátků. Diskuzi moderoval dramaturg a pedagog Petr
Oslzlý, díky němuž Divadlo u stolu roku 1998 obnovilo po deseti letech
existence svou činnost a stalo se součástí Centra experimentálního
divadla, jehož je Oslzlý ředitelem.
O počátcích a historii Divadla U stolu pronesla přednášku
teatroložka Margita Havlíčková. Divadlo vzniklo na přelomu let 1988 a
1989 z iniciativy režiséra a dramaturga Františka Derflera, pod jehož
osobnostním vedením funguje dodnes. Margita Havlíčková připomněla jeho
těžké začátky spojené s inscenováním textů filosofa Josefa
Šafaříka, jejichž premiéra v klubu na Šelepce byla zakázána a Divadlo
U stolu se tak stalo doslova undergroundovým bytovým prostorem. Přestože
divadlo funguje již dvacet let, přitahuje stále i mladé diváky a tvůrce.
Jedná se již o novou generaci, která ale pod vedením Františka Derflera
navazuje na počáteční koncepci a dramaturgii divadla. Derfler se koncepčně
zaměřuje na existenciální a filosofická témata, k čemuž využívá
nejrůznější žánry (nejen drama, ale i prózu, eseje a především
poezii). V inscenacích se objevují nonverbální lyrizující prostředky a
vytváří tak zcela ojedinělý divadelní tvar, který lze v jiných
divadlech v naší zemi jen těžko najít. K intimním hereckým výkonům
přispívá také prostor románského sklepení, v němž jsou diváci a herci
v bezprostředním kontaktu. Herci tak nemohou na „jevišti“ nic
předstírat, zcela se tu odhalují pomocí osobní výpovědi. Scénicky se
jedná o chudé divadlo, které již svým malým prostorem znemožňuje
použití většího množství rekvizit nebo technických prostředků, jež
jsou minimalizovány jen na to nejnutnější, a herci si tak musejí vytvářet
scénu svým vlastním uměním. Výrazným scénickým prostředkem se stává
jen světlo, jímž si realizátoři vypomáhají k vytváření různorodých
obrazů.
Na příspěvek Margity Havlíčkové navázal literární historik a kritik
Milan Suchomel. Upozornil na to, že Divadlem U stolu je především
rehabilitována tragédie, a zmínil boj divadla proti komercionalizaci a
všudypřítomné reklamě. Dramatik Milan Uhde zdůraznil zejména kontrast
hlubokého existencionálního zaměření divadla proti současné bezvěrecké
společnosti. Uhde nechápe víru v čistě teologickém smyslu, ale jako
jednotu myšlení a jednání, které si v případě upřímného a čistého
člověka nemohou protiřečit. Divadlo U stolu podle něj stojí proti
Dürrenmattově tezi, že v dnešní době nelze inscenovat opravdovou
tragédii, ale přinejmenším tragikomedie. Uhde však také pronesl kritickou
poznámku k inscenacím Hrad smrti (která podle něj vychází zcela
naprázdno) a Šamhorodský proces, jehož ústřední téma vnímá
jako banalitu. Ohledně Šamhorodského procesu se rozpoutala horlivá
debata. Básník, kritik a překladatel Šamhorodského procesu Josef Mlejnek
srovnal autora hry Elieho Wiesla s F. M. Dostojevským – oba věří
v Boha, ale ani jeden s ním není smířen. František Derfler také
vysvětlil, že inscenace se odehrává o židovském svátku Purim, kdy je
dovoleno říkat vše a vznášet i námitky proti Bohu. To, co by v jiný den
nemohlo být vyřčeno, se o Purimu stává legitimní. Derfler chápe
inscenaci jako variaci Jóbova nářku, s čímž však opět nesouhlasil Milan
Uhde, který namítl, že Jób i přes všechny rány, které ho potkaly, nikdy
v Boha věřit nepřestal. Derfler však ukončil toto téma argumentem, že
ani Elie Wiesel svou víru neztrácí, a právě to je důvodem jeho obžaloby
Boha, s nímž vede svůj spor.
Pedagog a divadelní kritik Vít Závodský zdůraznil jako rusista význam
inscenování ruské klasiky a doporučil do budoucna větší zaměření na
tuto oblast, zejména pak na ruskou předrevoluční prózu. František Derfler
upozornil na skutečnost, že v Divadle U stolu hrají pouze externí herci,
často se proto také čeká na inscenování připraveného díla několik
sezon, například s inscenací Zapomenuté světlo kněze a básníka
Jakuba Demla čekal pět let, až se uvolní herec Jan Mazák, jehož chtěl
obsadit do hlavní role. Pan Němec k tomu poznamenal, že herci Divadla
U stolu ho zaujali často právě až zde, na svých mateřských scénách
totiž neměli tolik prostoru k projevení své osobnosti a talentu. Petr
Oslzlý vyzdvihl význam scénického prostoru, s nímž divadlo pracuje –
právě díky němu zde dochází k bezprostřednímu styku herce s publikem,
což nutí herce k jemnějšímu a intimnějšímu hereckému projevu. To je
také jedním z důvodů, proč Petr Oslzlý podle svých slov nikdy neumožnil
Divadlu U stolu inscenovat ve velkém sále Husy na provázku – křehké
divadelní tvary by tu pozbyly na svébytnosti. Teatroložka a pedagožka Eva
Stehlíková považuje Divadlo U stolu za jediné avantgardní divadlo
v naší zemi, které jde proti všem současným konvencím. Přesto
poznamenala, že možná nadešel čas na obměnu a rozšíření dramaturgie
divadla, a to například o komedie (z dosavadního repertoáru lze za komedii
považovat jen inscenaci Tajbele a její démon). Přestože divadlu
vládne silná autorská osobnost František Derfler, neuškodilo by častěji
zvát hostující režiséry.
František Derfler, z jehož podnětu debata vznikla, byl rád zejména za
kritické připomínky, na jejichž základě může pozměnit současnou
dramaturgii. Diskuze měla konstruktivní dopad, neskončila jen u oceňování
dosavadní práce, ale nabídla i nové perspektivy, kterými by se Divadlo
U stolu mohlo vydat. Ať už přibudou na repertoáru jiné inscenace
hostujících režisérů nebo ne, Divadlo U stolu zůstane vždy prostorem pro
vyjádření hlubokých filosofických témat v minimalistickém prostoru
chudého divadla.
Diskuze proběhla 13. 11. 2009 v rámci festivalu Sklepení v Divadle
U stolu, Brno.
Napsat komentář