Diskuze o dramaturgii a směřování Divadla U stolu

O počátcích a historii Divadla U stolu pronesla přednášku teatroložka Margita Havlíčková. Divadlo vzniklo na přelomu let 1988 a 1989 z iniciativy režiséra a dramaturga Františka Derflera, pod jehož osobnostním vedením funguje dodnes. Margita Havlíčková připomněla jeho těžké začátky spojené s inscenováním textů filosofa Josefa Šafaříka, jejichž premiéra v klubu na Šelepce byla zakázána a Divadlo U stolu se tak stalo doslova undergroundovým bytovým prostorem. Přestože divadlo funguje již dvacet let, přitahuje stále i mladé diváky a tvůrce. Jedná se již o novou generaci, která ale pod vedením Františka Derflera navazuje na počáteční koncepci a dramaturgii divadla. Derfler se koncepčně zaměřuje na existenciální a filosofická témata, k čemuž využívá nejrůznější žánry (nejen drama, ale i prózu, eseje a především poezii). V inscenacích se objevují nonverbální lyrizující prostředky a vytváří tak zcela ojedinělý divadelní tvar, který lze v jiných divadlech v naší zemi jen těžko najít. K intimním hereckým výkonům přispívá také prostor románského sklepení, v němž jsou diváci a herci v bezprostředním kontaktu. Herci tak nemohou na „jevišti“ nic předstírat, zcela se tu odhalují pomocí osobní výpovědi. Scénicky se jedná o chudé divadlo, které již svým malým prostorem znemožňuje použití většího množství rekvizit nebo technických prostředků, jež jsou minimalizovány jen na to nejnutnější, a herci si tak musejí vytvářet scénu svým vlastním uměním. Výrazným scénickým prostředkem se stává jen světlo, jímž si realizátoři vypomáhají k vytváření různorodých obrazů.

Na příspěvek Margity Havlíčkové navázal literární historik a kritik Milan Suchomel. Upozornil na to, že Divadlem U stolu je především rehabilitována tragédie, a zmínil boj divadla proti komercionalizaci a všudypřítomné reklamě. Dramatik Milan Uhde zdůraznil zejména kontrast hlubokého existencionálního zaměření divadla proti současné bezvěrecké společnosti. Uhde nechápe víru v čistě teologickém smyslu, ale jako jednotu myšlení a jednání, které si v případě upřímného a čistého člověka nemohou protiřečit. Divadlo U stolu podle něj stojí proti Dürrenmattově tezi, že v dnešní době nelze inscenovat opravdovou tragédii, ale přinejmenším tragikomedie. Uhde však také pronesl kritickou poznámku k inscenacím Hrad smrti (která podle něj vychází zcela naprázdno) a Šamhorodský proces, jehož ústřední téma vnímá jako banalitu. Ohledně Šamhorodského procesu se rozpoutala horlivá debata. Básník, kritik a překladatel Šamhorodského procesu Josef Mlejnek srovnal autora hry Elieho Wiesla s F. M. Dostojevským – oba věří v Boha, ale ani jeden s ním není smířen. František Derfler také vysvětlil, že inscenace se odehrává o židovském svátku Purim, kdy je dovoleno říkat vše a vznášet i námitky proti Bohu. To, co by v jiný den nemohlo být vyřčeno, se o Purimu stává legitimní. Derfler chápe inscenaci jako variaci Jóbova nářku, s čímž však opět nesouhlasil Milan Uhde, který namítl, že Jób i přes všechny rány, které ho potkaly, nikdy v Boha věřit nepřestal. Derfler však ukončil toto téma argumentem, že ani Elie Wiesel svou víru neztrácí, a právě to je důvodem jeho obžaloby Boha, s nímž vede svůj spor.

Pedagog a divadelní kritik Vít Závodský zdůraznil jako rusista význam inscenování ruské klasiky a doporučil do budoucna větší zaměření na tuto oblast, zejména pak na ruskou předrevoluční prózu. František Derfler upozornil na skutečnost, že v Divadle U stolu hrají pouze externí herci, často se proto také čeká na inscenování připraveného díla několik sezon, například s inscenací Zapomenuté světlo kněze a básníka Jakuba Demla čekal pět let, až se uvolní herec Jan Mazák, jehož chtěl obsadit do hlavní role. Pan Němec k tomu poznamenal, že herci Divadla U stolu ho zaujali často právě až zde, na svých mateřských scénách totiž neměli tolik prostoru k projevení své osobnosti a talentu. Petr Oslzlý vyzdvihl význam scénického prostoru, s nímž divadlo pracuje – právě díky němu zde dochází k bezprostřednímu styku herce s publikem, což nutí herce k jemnějšímu a intimnějšímu hereckému projevu. To je také jedním z důvodů, proč Petr Oslzlý podle svých slov nikdy neumožnil Divadlu U stolu inscenovat ve velkém sále Husy na provázku – křehké divadelní tvary by tu pozbyly na svébytnosti. Teatroložka a pedagožka Eva Stehlíková považuje Divadlo U stolu za jediné avantgardní divadlo v naší zemi, které jde proti všem současným konvencím. Přesto poznamenala, že možná nadešel čas na obměnu a rozšíření dramaturgie divadla, a to například o komedie (z dosavadního repertoáru lze za komedii považovat jen inscenaci Tajbele a její démon). Přestože divadlu vládne silná autorská osobnost František Derfler, neuškodilo by častěji zvát hostující režiséry.

František Derfler, z jehož podnětu debata vznikla, byl rád zejména za kritické připomínky, na jejichž základě může pozměnit současnou dramaturgii. Diskuze měla konstruktivní dopad, neskončila jen u oceňování dosavadní práce, ale nabídla i nové perspektivy, kterými by se Divadlo U stolu mohlo vydat. Ať už přibudou na repertoáru jiné inscenace hostujících režisérů nebo ne, Divadlo U stolu zůstane vždy prostorem pro vyjádření hlubokých filosofických témat v minimalistickém prostoru chudého divadla.

Diskuze proběhla 13. 11. 2009 v rámci festivalu Sklepení v Divadle U stolu, Brno.