Loutkové „trápení“ z drátků, jisker, bublin a kolínské

Jomi Oligor a Virginie
Vrátili jste se z Erasmu a starý svět se zdá najdenou nebývale v nepořádku? Nevíte co s tím? Můžete následovat příkladu španělského studenta, který po návratu z Prahy unikl na tři roky do tmavého sklepa a svůj otřes převtělil do poeticky křehké inscenace s mechanickými hračkami, kladkostroji a jezdícím vláčkem. V dubnu 2010 inscenaci zhlédlo i české publikum v rámci druhého ročníku festivalu Transteatral.
Jeden z bratrů Oligorů se ze studií v Praze vrací domů, do Valencie. Necítí se zpočátku dobře a svá „trápení“ řeší hračičkovským kutilstvím ve sklepě, kde vznikají různorodé objekty na pomezí dětských hraček a automatů, které posléze na scéně ožívají a stávají se z nich roztodivné loutky. Do sklepa se na bratra a jeho „hru“ chodí zpočátku nevěřícně dívat jen kamarádi, ale publikum roste každým dnem, a brzy je sklep malý. V roce 2002 vzniká nápad vytáhnout objekty na světlo, přeměnit je do skladnější podoby a vytvořit inscenaci Virginiina trápení, kterou by mohli vidět další diváci, třeba v Praze, kam ji přivezli bratranci autora Jomi a Senen Oligor.
Loutkové divadlo bez kašpárka a pana krále

Divadlo bratří Oligorů: Virginiina trápení
Jomi stojí sám uprostřed malého divadelního prostoru. Diváci musejí sklonit hlavy, aby nezavadili o soustavu drátků a provázků, které visí nad nimi. Herec se stydí a snaží se navázat kontakt s mlčícím pražským publikem. Posypává hlavy diváků flitry, protože divadlo má být přece veselé, do ticha zní jeho „fiesta, fiesta“ až nostalgicky smutně. Tato nálada je ještě umocněna, když je na scénu přivezen z papíru slepený domeček, ve kterém bydlí hlavní hrdinka – panenka Virginie. Je vysunuta rampa, Virginie vyjíždí na balkon na své houpací slonici. Co se však nestane, jaká tragédie: spadne do moře – kýblu s těstovinami.
Takto začíná příběh o maličké Virginii, kterak se chtěla stát tanečnicí, šla do klubu, kde potkala Valentýna, tančili spolu a už spolu zůstali do té chvíle, než Valentin Virginii bez důvodu opustil. Magie představení vychází z kombinace až dětsky naivního příběhu, s pohyby pouťových automatů, hraček na klíček, hudebních skříněk a smutného obličeje španělského divadelníka.
Virginie miluje tanec na Valentinově nose – a Valentin miluje Virginii. Po těchto slovech vytáhne Jomi pušku a střelí Valentina do srdce, které se otevře, vypadne skleněná kulička, ta sjede po spirále a rozpohybuje celou dvourozměrnou figurku, až se jí nožičky klátí. Virginie je maličká figurka z papíru, která se projíždí s Valentýnem v motorovém člunu uprostřed jezera v plechovém kbelíku nebo projíždí po laně nad hlavami diváků. Atmosféra jako na pouti, diváci se až sentimentálně vracejí do krajiny dětství, věří příběhu i jeho záměrě nejistému vypravěči.
Chladné pražské publikum?

Virginie zbožňuje tančit na Valentinově nose
Návrat do dětství je roztomilý, ovšem není možné v něm setrvat delší dobu, protože se tím odhaluje krutost dospělého života. Jsme ještě schopni věřit lásce Virginie a Valentina, ale monolog „potkat lásku na celý život. v úterý ráno. anebo již zítra“ se našim (dospělým!) srdcím zdá příliš zoufalý, a když si vypravěč začne dokonce pokládat hlavu do klína slečny v první řadě, pochybujeme, nakolik má představení pro herce především terapeutickou funkci, a co se asi nebohému studentovi v Praze stalo.
Snad je to jazyková bariéra nebo české, chtělo by se říct typicky rezervované publikum, ale na výzvy k vyprávění vlastních příběhů, o tom „jak jsme se stali dospělými“ nikdo nereagoval (krom paní, které se z dýmu a rozprašované kolínské udělalo špatně a potřebovala odejít). Snaha získat nějakou odezvu od publika, zapojit diváky do představení, sdílet společně příběhy, tak nakonec vyznívala prázdně a způsobila, že konec byl neustále oddalován, jako by se čekalo, až (a jestli) někdo odpoví jinak než konvenčním potleskem. Když se herec dovtípil, že žádná reakce nepřijde, chopil se papírové kytary, zapálil na pódiu dvě římské svíce a za doprovodu španělského punku ze starého magnetofonu předvedl remake koncertu, kterým se s bratrem proslavili v deváté třídě…
I přes rozpačitý konec působilo představení svou vynalézavostí a schopností překvapit a okouzlit. I v zarytém příznivci činohry vzbudilo touhu zavřít se do tmy a vytvořit vlastní svět pohyblivých hraček. A jak se cítil Jomi v Praze? *I did feel a very special silence in Praha… a silence full of respect and care and that it did I felt very comfortable do you know what I mean… and I felt very warm hearts when I were so close that the Czech beautiful girls who were in the first sites… pum pum… pum pum… pum pum… *
Divadlo bratří Oligorů: Virginiina trápení (Hermanos Oligor: Les tribulations de Virginie)
Hrají: Javier Continente (Jomi Oligor), Senen Rodriguez
(Senen Oligor)
Premiéra: 2002 ve Valencii, psáno z reprízy
12. dubna 2010
Reklama