OST-RA-VAR aneb Ostrava divadelní I.

Tato přehlídka není primárně určená pro širokou veřejnost, ale pro divadelní kritiky, teatrology a studenty divadelních škol z celé ČR i ze Slovenska (a mimochodem i mě). Zní to tak nějak elitářsky, ale na druhou stranu je to velmi dobře vymyšlený způsob jak přitáhnout k ostravskému divadlu zájem odborníků, ale hlavně publicistů a médií. A ono je na co se dívat. Právě proto jsem se nakonec rozhodl napsat dva články. První z nich, ten který právě čtete, se bude zabývat specifiky ostravského divadla jako takového. Tedy aspoň tak, jak se mi to jevilo během letošního OST-RA-VARu. Druhý bude recenzí na dvě podle mého názoru nejlepší představení, která letos festival nabídl, a to Čechovova Racka v Komorní scéně Aréna a (opět Čechovovy) Tři sestry v Divadle Petra Bezruče.

Výrazným specifikem je už samotná Ostrava. A to nejen pro jistý genius loci dělnického města, ve kterém jsou dvě univerzity, jakkoliv to jistě také hraje svou roli. Důležitější mi však přijde ona jistá perifernost. Jen si zkuste pročíst hlavní tištěná periodika a uvidíte, o kolika ostravských inscenacích se tam dočtete. Abyste nemuseli hledat – moc jich nebude. Tato chybějící publicita však skýtá několik výhod. Předně dává větší klid na systematickou práci. Herce nerozptylují nabídky z televize, nejsou pravidelně na stránkách novin a časopisů, a tak je možné pracovat s nimi mnohem intenzivněji než v Praze či Brně. Tím, že pro místní herce je divadlo primární obživou, jsou ostravská divadla z čistě existenčních důvodů nucena dělat komunikativní inscenace, na které budou chodit diváci. Nicméně ve vedení místních činoherních souborů jsou natolik soudní lidé, že divákům nepodlézají – snaží se je nějakým způsobem vychovat k obrazu svému, vštípit jim svou poetiku, ale přitom se neuzavřít v nějakém experimentu pro experiment a pak plakat nad nezájmem diváků.

A každé z místních divadel je trochu jiné. Největší z nich, Národní divadlo Moravskoslezské (NDM), hraje na dvou velkých scénách, v Divadle Antonína Dvořáka (pro přiblížení – trochu menší Vinohrady) a v Divadle Jiřího Myrona (působí trochu jako předělané velké kino, mnoho míst, velmi malá elevace velmi širokého hlediště). Z toho vyplývá, že musí dělat divadlo velké a výpravné a i herecký projev musí být uzpůsoben velkému jevišti. Ale i přesto, že činohra je pouze součástí čtyřsouborového kolosu (NDM má dokonce vlastní operetní soubor), se tam daří prosazovat poměrně odvážný dramaturgický plán. Například letos byla v rámci OST-RA-VARu uvedena, kromě vcelku konformních titulů jako např. Bulgakovův Moliére či Jirotkův Saturnin, i postmoderními citacemi naplněná westernová hříčka Nepohodlný indián od dvojice Zdeněk Plachý–Jiří Šimáček (v Praze např. Oliver Twist v Komedii). V minulých letech se zde hrál například Taboriho Můj boj nebo Turriniho Klasik v pornoshopu, letos se připravuje ještě Pitínského Matka. Tedy poměrně odvážná dramaturgie na v podstatě oblastní divadlo a ještě ke všemu s oním nešťastným "národní" v názvu.

Bohužel letos byla představení uváděná na OST-RA-VARu spíš příkladem, jak s velkou scénou nezacházet – nejtragičtějším byl Čechovův Racek (neplést s Rackem v Aréně, opravdu byl letos tento text nastudován dvakrát), kdy na vyprázdněné scéně zmateně posedávali a pobíhali herci a výsledkem byla nevýrazná nuda (obsáhlejší recenze z festivalového bulletinu zde).

Komorní scéna Aréna je nesrovnatelně menším prostorem, který je ovšem pro dnešní styl divadla, založený na kontaktnosti, jako dělaný. Poměrně malé jeviště bez rampy, velká elevace hlediště, malý počet diváků. Takový prostor by Praze také slušel. Jejich dramaturgický plán se dá nejspíše přirovnat ke Švandovu divadlu (a to nejen proto, že obě divadla hrají hru Brýle Eltona Johna). Na repertoáru jsou jak moderní kusy (např. právě "Brýle", nebo Enquistova Noc Tribádek), tak i klasika, jakou bezesporu je onen již několikrát zmíněný Racek. Jejich styl divadla, aspoň tak, jak jsme ho mohli vidět na OST-RA-VARu, je založený na důkladném a pokorném čtení textu a na skvělých hercích. Nejsme svědky nějakých režisérských svévolí a vizitek, nehraje se "proti textu", ale každá replika je dokonale promyšlená, scéna v podstatě realistická a přitom na ní není nic, co by nesloužilo výslednému celku. Když se k tomu přičtou charismatičtí herci (za mnohé čechovovsky rozervaný Michal Čapka, nebo suchařípovským projevem obdařený Pavel Cisovský), jejichž každý krok a slovo na jevišti působí promyšleně, výsledkem je kompaktní inscenace, která je na jednu stranu skoro až pietní k textu a přitom v sobě obsahuje jasný výklad. Výjimečné divadlo. (Obsáhlejší recenzi na Racka tu najdete za týden.)

Třetím a posledním profesionálním činoherním divadlem je Divadlo Petra Bezruče. Jejich sál je v podstatě variabilním prostorem, dá se nastavit jak kukátkově, tak i např. tak, že se hraje v obdélníkové výseči mezi dvěma "tribunami". Jedná se zřejmě o nejexperimentálnější scénu v Ostravě, která občas dramaturgicky sáhne až někam ke coolness. Typickým je pro ně silná inspirace filmem, a to jak námětově (např. Lynchova Zběsilost v srdci), tak i inscenačně (rychlé střihy v ději, vizuální atraktivita scény). I zde je patrné výrazné režijní vedení, které vytváří sice poněkud extrémnější jevištní tvary, ale opět, s minimem samoúčelností a "režisérismu". Znovu výrazný herecký soubor, ale tentokrát je jejich projev mnohem více expresivní, je v něm mnohem více pohybu než v Aréně. A přesto to dohromady dává úplně stejně kompaktní tvar, v němž je každá extravagance plně ve službách výsledného celku. Nejlépe bude ukázat jejich styl na jedné z jejich inscenací – recenzi na Tři sestry si budete moci přečíst za týden.

Snad se mi aspoň trochu povedlo přiblížit vám divadelní život v Ostravě a nalákat vás, abyste, až budete mít možnost, na nějakou ostravskou inscenaci zašli (v Praze však hostují pohříchu velmi zřídka). Stojí to za to.