Racek a Tři sestry aneb Ostrava divadelní II.

Spojujícím prvkem obou inscenací je jednoduchá věc – výklad textu. A to výklad pokorný v případě Racka v Aréně (režie Ivan Krejčí) a výklad radikální v případě Bezručovských Tří sester (režie Jan Mikulášek). V dnešní době je bohužel velmi rozšířeným zlozvykem režisérů prosazovat svou vizi skrze jakési "znásilnění" autora, které se děje buď přímo změnou textu (např. dopsané scény, změněné konce), anebo takzvaným inscenováním "proti duchu" původní předlohy (např. Pokorného "punkové" inscenace "Nám můžete věřit" na Zábradlí či Tylova Drahomíra v Národním divadle). Těmito režisérismy trpí nejvíce právě klasická dramata, ke kterým Čechovovy hry bezesporu patří.

Krejčího přístup k Rackovi jsem v předchozím odstavci nazval "pokorným", což však v žádném případě neznamená, že se na jeviště pouze nějak postaví herci a nějak odříkají naučený text. Onen výklad spočívá ve zvolení klíče k interpretaci textu a v jeho důsledném uplatnění v práci s herci. A tím klíčem je v tomto případě ambivalentnost mezi komickou a tragickou rovinou, která je právě pro Čechova rysem typickým. Tedy, nehraje se žádná tklivá tragédie o zmarněném talentu, ale zároveň ani žádná konverzační komedie z prostředí ruských venkovských sídel. Hraje se totiž oboje. Sloučením těchto dvou poloh vzniká zároveň živá a dynamická podívaná, prodchnutá slovním i situačním humorem, která však neztrácí nic z tragického rozměru Čechovových neustále sebeubíjejících se postav. Tato dvojakost navíc prohlubuje antibrechtovskou diváckou touhu vcítit se do některé z postav, protože kdo svůj život nevidí v podstatě jako tragikomedii?

Fascinující je, jak se režiséru Krejčímu povedlo tomuto klíči podřídit i hereckou složku inscenace. Prakticky každý akcent působí naprosto promyšleně, repliky jsou pointovány s neskutečnou přesností a každá pauza je na svém přesně určeném místě. Příklad za všechny – zasloužilá herečka Arkadinová o sobě prohlásí, že by mohla hrát patnáctileté dívky, a doktor Dorn za první slovo ve větě, řečené s velmi pochybovačným akcentem, vloží velkou pauzu: "No, já budu radši číst dál".

V případě Tří sester zvolil režisér Mikulášek klíč poněkud radikálnější, a totiž hrát toto drama jako grotesku. Tento přístup je svým způsobem v přímém protikladu k předchozí inscenaci, neboť velmi potlačuje možnost vcítit se do postav. Ale přesto se ani tady neztrácí tragika. Rychle se střídající sled gagů občas zastaví a to umožní o to více vyniknout některým, pro inscenátory důležitým momentům (např. některé dialogy mezi Mášou a Kulyginem). Těchto momentů s ubíhajícím časem představení přibývá až k v podstatě patetickému finále, kde už po grotesce není ani stopy. To na jednu stranu dává možnost vyniknout oné prosvítající tragice, na druhou stranu to však do té doby velmi rychlé tempo prakticky zastaví, což vzhledem k poměrně značné délce této části může vést až k nudě.

Další věcí, která obě inscenace spojuje, je vynikající herectví ve službách zvoleného žánru a stylu. Arénský Treplev Michala Čapky je soucit budící člověk s ubitým talentem, Zarečná Terezy Dočkalové je naivní holčičkou, kterou před druhou půlí semele život, a Arkadinová, hraná Alenou Sasíkovou-Polarczyk, je velkou herečkou pateticky deklamatorního stylu. Výborní jsou i Kostas Zerdaloglu coby životem poučený ironický glosátor Dorn a Pavel Cisovský jako vysloužilý úředník Petr Sorin, který kdysi měl i ambice. V groteskní poloze u Bezručů je skvělá Tereza Vilišová coby z rychlého tempa světa zneurotizovaná Máša, učitelsky afektovaná Olga Markéty Harokové či vojácký Veršinin Tomáše Dastlíka. Velmi působivá je kreace Pavla Gajdoše coby pološíleného nájemníka Soleného.

Tolik tedy krátké (a ještě by bylo o čem psát, třeba scénografie, hudba – vezměte prosím zavděk aspoň festivalovým zpravodajem), byť dvoudílné nahlédnutí do divadelního života v Ostravě, tak jak se jevilo během letošního ročníku OST-RA-VARu. Pokud náhodou někdy pojedete přes severní Moravu, určitě si zajděte do divadla. U Bezručů i v Aréně uvidíte něco, co jinde v Česku neuvidíte.

{exitpoll id=48}