Radoci 07 aneb O českém divadle vůbec

Ceny Thálie jsou zřejmě obecně uznávanější a mají větší mediální zvuk, nicméně jsou to "pouze" ceny za herecký výkon, ještě navíc udílené Hereckou asociací hercům. Tím nijak nechci snižovat jejich hodnotu či smysl jejich udílení (naopak, speciální ceny pro balet a operu spolu s cenami "za celoživotní mistrovství" činí z Thálií něco v současném českém kontextu nezastupitelného), ale o českém divadle v uplynulém roce toho o poznání víc vypovídají Ceny Alfreda Radoka.

Radoci, jak je těmto cenám familiérně přezdíváno, postihují kromě jednotlivých hereckých kreací i celé inscenace a pak také onu více technicistní stránku divadla, tedy scénu a hudbu. Krom toho své hlasy do této ankety posílá poměrně reprezentativní vzorek české kritické a teatrologické obce (letos 62 respondentů různých generací i míst působení), což dává ucelený pohled na naše divadelní dění v loňském roce. Tuto komplexnost ještě podporuje to, že každý z dotazovaných měl možnost dát v každé kategorii tři hlasy. Tím se určitého zviditelnění dostane i okrajovým či začínajícím projektům, které jsou mimo hlavní proud divácké pozornosti. Poněkud nepochopitelné pro mě je, že kompletní výsledky celé ankety jsou k nalezení pouze v druhém letošním čísle časopisu Svět a divadlo, na webových stránkách Radoků jsou uvedena v každé kategorii pouze první tři místa.

Pokud v tomto prolétnutí začneme kategorií Inscenace roku, odbudeme si v jednom odstavci i vítěze dvou dalších kategorií. Inscenace Mozartovy opery La clemeza di Tito ve Stavovském divadle se totiž stala nejen počinem roku, ale zároveň i britská pěvkyně Kate Aldrich získala cenu za ženský herecký výkon a spolurežisér Karl-Ernst Herrmann za scénografii. O této Mozartově opeře se mluvilo jako o události roku (v kontextu českého operního divadla možná i události desetiletí) hned po premiéře, a tak dominance v Radocích i v operních Tháliích nebyla příliš velkým překvapením. Vizuálně jednoduchá a přitom velmi působivá scéna, zpěváci, kteří skutečně hrají a pouze neodzpívávají své party, a samozřejmě i prvotřídní zahraniční obsazení vytvořili opravdu fascinující divadelní zážitek, který je stravitelný i pro operní odpůrce či ignoranty (ke kterým se počítá i autor článku). Pokud se rozhodnete divácky prověřit názor odborníků, doporučuji snažit se natrefit právě na první obsazení se zahraničními zpěváky, rozdíl s druhým obsazením českým je znát.

U kategorie Mužský herecký výkon se můžu opřít nejen o vlastní diváckou zkušenost, ale i o recenzi, neboť Světanápravce v pražském divadle Komedie byl na našich stránkách recenzován krátce po premiéře. A právě za titulní roli toto ocenění získal Martin Finger, který se z menších rolí vypracoval až na jednoho z nepostradatelných herců tohoto divadla. Jeho minimalistická a přitom energií a napětím nabitá kreace je určitě jednou z nejlepších, kterou lze na pražských jevištích vidět. Úspěchem pro mediálně odstrkované ostravské divadlo je druhé místo Michala Čapky za roli Jindřicha v Gombrowiczově Svatbě v Komorní scéně Aréna. Jeho procítěný a prožitý herecký projev je úžasné pozorovat, nicméně pro většinu našich čtenářů je Ostrava asi trochu z ruky. Ale divadelní fanoušek by měl vyšetřit čas a nejen na Čapku se jet podívat. Překvapivě nízko (8.–15. místo) vzhledem k mediálnímu boomu kolem premiéry skončil Richard Krajčo a jeho Richard III. ve Stavovském divadle, jakkoliv on jediný je možná důvod, proč na toto představení vyrazit.

Divadlem roku se stalo Dejvické divadlo, i když z individuálních inscenací nějak víc zabodoval pouze objevný (i když trochu sporný) výklad Shakespearova Hamleta. Dělené třetí místo zaujala brněnská Husa na provázku, a to zřejmě hlavně díky megalomanské Morávkově tetralogii podle Dostojevského Sto roků kobry a projektu Svlékání z kůže, kdy se všechny čtyři inscenace sehrají během jednoho dne. Vzhledem k tomu, že se pražská Farma v jeskyni pohybuje v rámci žánru pohybového divadla, je sedmé místo celkem úspěch, nicméně výlučnost tohoto souboru si možná zasloužila vyšší příčku.

Cenu za nejlepší hudbu získali děleně Vladimír Franz a Petr Kofroň, ale bohužel oba za inscenace brněnské, které jsem neviděl, a tak nejsem schopen podat žádné bližší zprávy. Hudba byla vůbec více ceněna u inscenací brněnských (první tři místa) než pražských, ale zřejmě za tím těžko hledat nějaké hlubší příčiny.

Poněkud nepochopitelně se stala Talentem roku herečka toho času pražské Komedie Ivana Uhlířová. Nic proti jejímu talentu, nicméně se na českých divadelních prknech pohybuje již několik let a toto ocenění si zasloužila tak před dvěma lety. Na druhou stranu se jako adepti na cenu pro nadějného mladého herce objevili například i Martin Matejka, Martin Finger či divadlo VOSTO5, kteří se rozhodně pohybují po českých jevištích déle než Uhlířová. Jen nízké kritické pokrytí DISKu asi stojí za 5.–10. místem pro Matiju Solceho, jehož talent toto divadlo DAMU výrazně přečnívá.

Tak to bylo krátké prolétnutí letošních Cen Alfreda Radoka a ohlédnutí za českým divadlem v loňském roce. Uvidíme, co se stane v tom současném. Ale ať to bude, co to bude, deník NeKultura bude u toho!