V Dlouhé se hraje kompletní Shakespeare ve 120 minutách

Shrnout celého Shakespeara do sto dvaceti minut se mohlo ukázat nápadem stejně tak dobrým jako špatným. Každý má k jeho dílu trochu jiný vztah, každému téměř nevyhnutelně budou chybět jeho oblíbené pasáže. Ovšem jednak tam ty nejlepší kousky z každé hry jsou (v případě Hamleta jen jeho zásadní slova, slova, slova, díky nimž tuto hru a její děj bezpečně poznáme) a jednak má inscenace v sobě ještě mnohem více, díky komentářům a vtipným glosám tří hrajících expertů na Mistrovo dílo. Nevzniká tak pouhé shakespearovské „Best of“, kterému publikum tleská čistě z pocitu kulturní povinnosti, ale skutečně zasvěcená sonda do Shakespearova díla vhodná jak pro neznalé školáky, tak pro zasvěcence, jimž se otevírají v alžbětincově díle nové obzory. To vše díky vytříbenému inscenačnímu citu pro situaci (ať už alegorickou, komickou či tragickou) a pro to skutečně nejzásadnější v každé z 37 her a 154 sonetů.

S oběma milenci se to veze – i přes pomoc chůvy a jednoho kněze…
Nalezení toho podstatného bylo někdy jednoduché (takový Romeo a Julie se svou téměř předpisovou dějovou linkou od expozice až po katarzi se snadno vypráví ve zkratkovité parodii) a jinde složitější (Titus Andronikus je dějově krásná hra – pořád se v ní zabíjí, bylo tudíž nasnadě zobrazit ji se vším všudy jako krvavou televizní kuchařku).

Ovšem například Shakespearovy historické hry jsou ve svém kontextu nesmírně zajímavé, ale do sto dvaceti minut by se v celé své kráse nevešly – Julius Caesar proto stačí pouze zařvat „I ty, Brute“ a stejně jako po něm Kleopatra otrávená hadem padne anticky na zem – to podstatné z obou her je nám jasné. Stejně tak se inscenátoři vtipnou vložkou komentovaného hokejového utkání o královskou korunu popasovali s hrami o všech Richardech, Jindřiších a Králi Janovi.

Vrcholem v krácení je potom drastická komprese shakespearovských komedií na scénické čtení o několika jednáních ve stylu 16 v jedné. Inscenace poukazuje nepřímo na to, že mnohé Shakespearovy hry jsou zdlouhavé, nudné a jejich děj i přes krásu jazyka je vlastně hrozně banální. Proto se o ději některých her pouze mluví, na jiné – jako například na Coriolana – vlastně ani nedojde. Nezapomenutelnou podobu dali potom v Dlouhé Othellovi, kterého pojali jako velmi parodický rapový výstup – „řekneme vám story týpka, co měl černý tělo, balil bílý roštěnky a říkal si Othello.“. To snad hovoří za vše.

Nevzniká tak pouhé shakespearovské „Best of“, kterému publikum tleská čistě z pocitu kulturní povinnosti, ale skutečně zasvěcená sonda do Shakespearova díla vhodná jak pro neznalé školáky, tak pro zasvěcence, jimž se otevírají v alžbětincově díle nové obzory.

Mirku, ty si snovej…
Největší obdiv patří pochopitelně hercům. V časové tísni, která jim předepisuje oněch krizových 120 minut, zvládají všechny podstatné Shakespearovy role s bravurou – Jan Vondráček už ví, proč se ženské role dávaly v renesanci mužům, Miroslav Táborský si plní sen zahrát si Hamleta, a přestože Martin Matějka má tendence soustavně zvracet do publika, nejsou diváci ochuzeni o špičkové herecké výkony okořeněné velkou měrou nadsázkou a jemně laděnými „zcizováky“.

Nápad na tuto inscenační podobu zkratkovitého Shakespearova díla se zrodil v hlavách Jesse Borgesona, Adama Longa a Daniela Singera, kteří byli zároveň prvními představiteli všech rolí. Jejich devadesátisedmiminutové představení uváděné pod hlavičkou Reduced Shakespeare Company (Společnost zkráceného Shakespeara) se rychle stalo miláčkem Londýna. V Criterion Theatre se hrálo s nezmenšeným úspěchem po deset sezon. Do češtiny hru převedl osvědčený shakespearovský překladatel Jiří Josek, v Dlouhé ji uvádějí jako českou premiéru.

Nezáleží na tom, jestli si na díle velkého alžbětince po svém „ujíždíte“, zda jste znuděni či zmateni stále novými a novými inscenačními výklady jeho her nebo jestli vás nechává lhostejným, tohle představení prostě musíte vidět.

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
Autoři textu: Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer
Překlad: Jiří Josek
Režie: Jan Borna
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová
Hudba: Jan Vondráček
Textový upgrade: Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček
Asistent režie a dramaturgická spolupráce: Barbora Futerová

Premiéra 19. 11. 2008 v Divadle v Dlouhé