Komedie Kaucký: Podzimní infernálie!
Když už si člověk-naiva po zdařilých divadelních hostinách v ústeckém Činoheráku, malostranském Rubínu či na právě probíhajícím Pražském divadelním festivalu německého jazyka počne myslet, že letošní podzim jest příjemným prostorem k žití, vrazí mu čert z magistrátu kudlu ze rzi do ledvin a otočí třikrát. Slovutného antikulturního břídila, hlasitého srkala missích vnad a elitního krejčovského synka Pavla Richtera na postu radního pro kulturu vystřídala kreatura z oranžové části politického spektra.
Lukáš Kaucký by si ovšem se svým předchůdcem mohl podat ruku, třísknout kopytem a obtočit kolem něj svůj chlupatý ocas. Macecha, vysílající polonahou Marušku pro tropické ovoce do štípajícího mrazu, by ve srovnání s oběma pány mohla sloužit jako příklad vzorné rodičovské péče. S podobnou grácií se na půdě svého rezortu pohybuje snad jen přičinlivý pažoutovsko-henleinovský epigon, veřejný maturant kozel Dobeš.
Otázku, zda Učitel národů v naardenském exilu právě provozuje extatická prostná, ovšem ponechám k prozkoumání přeci jen povolanějším Učitelským novinám a nadále se budu věnovat kulturně-politickému angažmá páně Kauckého. Jádrem Belzeblba je samozřejmě jeho naprostá kulturní dezorientace a fatální nedostatek vkusu. V jeho představách se Praha zjevně rýsuje jako megapole umělecké šedi, v níž postupně budou všechna divadla, operující specifickou poetikou buď zlikvidována, nebo proměněna v unifikované fast foody, produkující zaměnitelné inscenace bez chuti, zápachu a názoru.
Ze šedé kouřové clony za páně Kauckým se navíc začínají vynořovat dlouhé nenechavé prsty Ivana Krejčího, obratného machiavelisty z Komorní scény Aréna, jenž rovněž kope za ČSSD. Ten svojí přítomností zručně infikoval zákulisí pražských výběrových řízení, a tak není divu, že figuruje i ve vítězném projektu, a to nejen coby režisér, ale i umělecký šéf Arény, která si z Komedie hodlá udělat svou pražskou rezidenci. Zarážející je navíc skutečnost, že v ostře sledovaném konkurzu nakonec zvítězil projekt, za jehož koncepci by se snad nemusela stydět snaživá studentka třetího ročníku gymnázia, u manažerky, sedm sezón koučující divadelní soubor a absolventky dvou divadelních škol, jsou ovšem jeho vágní a pseudofilozofující formulace přinejmenším překvapivé. Stejně jako bezmála lživá tvrzení typu „předběžně, ale závazně“ domluvených spoluprací.
Jako nanejvýš problematická se jeví i chystaná spolupráce s Krystianem Lupou, jehož progresivní časy jsou již dávno v tahu, vysoké finanční nároky však naprosto nikoli.
Zdánlivě záslužná, v projektu halasně proklamovaná budoucí orientace souboru na divadelní východ je jen další vějičkou pro naivní posuzovatele a povrchním přepólováním ve smyslu Pařízkovci pochodovali směrem ku Německu, Bergerovci pomašírují na Polsko. Člověk, byť se základní orientací v aktuálním polském divadle, musí jen skřípat zuby, nebo se nahořkle smát. Spojení Piotra Tomaszuka s Čapkovým R.U.R. bezprostředně po Wilsonově Věci Makropulos a obří vlně dalších čapkovských adaptací navíc na dojmu z projektu skutečně nepřidá. Jako nanejvýš problematická se jeví i chystaná spolupráce s Krystianem Lupou, jehož progresivní časy jsou již dávno v tahu, vysoké finanční nároky však naprosto nikoli. Je jistě záslužné, že Company sedm let bojuje svůj periferní boj, na druhou stranu divadla přežívající v obdobných lokalitách i podmínkách (Dejvické divadlo, La Fabrika, Meet faktory či Mlejn) se za srovnatelnou či kratší dobu stačila vyprofilovat mnohem výrazněji, o jejich široké divácké základně zde snad ani není potřeba hovořit.
Razantní zvýšení hlasu je naopak naprosto žádoucí v okamžiku, kdy chceme upozornit na to, že vítězství projektu Company.cz bylo nejen výsměšným plivnutím do obličejů ostatních finálních uchazečů a okamžikem intenzivní autodiskreditace členů poroty profesora PhDr. Vladimíra Justa, CSc. a PhDr. Jany Machalické, ale především velkou prohrou neminoritního divadelního publika i odborné veřejnosti. Vítejte v pekle, přátelé!!!
