Setkání/Encounter 2013: Od entuziazmu k bytostnému umělci

Záměrně používám ten krkolomný termín divadlo studentů uměleckých (či chcete-li divadelních) škol. Znalí divadelníci mohou tento a následující odstavec s klidem přeskočit. Zde se věnuji pojmu studentského divadla. Ponechávám jej studentům středních a především vysokých škol, na kterých není divadlo předmětem výuky a inscenace vzniká bez jakýchkoliv zásahů pedagogů. Tento druh divadelní aktivity je totiž natolik specifický, že se leckdy vyhýbá svému pozorování. Studenti jej hrají pro sebe a své přátele. Což jim poskytuje úplnou svobodu uměleckého projevu. Naprostá svoboda až anarchie je zároveň specifikem tohoto druhu divadla, které může být revoltující a je mu promíjena umělecká nedokonalost. Pokud vůbec inscenace vznikne a snaha neopadne v proudu zkoušení. Čas od času takový studentský živel vejde i do širšího povědomí. Jako příklad z našich končin uvedu již zaniklý spolek DS Antonín, svá studentská léta přerůstající Ztracenou existenci nebo ze školní třídy vzešlou VOSTO5, jejíž název vznikl podle první zkušebny – učebny č. 105.

Oproti nim studenti divadelních škol účastnící se na konec svého studia festivalu Setkání/Encounter jsou už ve chvíli zrodu budoucího absolventského ročníku odkázáni jedině na osobnosti pedagogů. Oni je během přijímacího řízení vybírají, oni je staví před jednotlivé tvůrčí úkoly a častokrát s nimi připravují i absolventské inscenace. Samozřejmě nezřídka na vzniku těchto inscenací pracují studenti oborů dramaturgie, režie, scénografie a dalších. Někdy je ročník vystaven výzvě v podobě spolupráce s profesionálním režisérem, který se předtím se studenty nikdy nesetkal. Cílem je co největší přiblížení se vzoru profesionálního divadla, předvedení talentu a dovedností, které si posluchači za dobu svého studia osvojili. Posluchači nejen ve smyslu studentů vysoké školy, ale i žáků poslouchajících svého učitele – mistra předávajícího své zkušenosti. Ovšem ani pedagog není hluchý k palčivým tématům svých svěřenců, ať již po umělecké, či obsahové stránce. Vždyť právě předmětem umělecké činnosti je pojit formu s obsahem a vztahovat se tak k jistým skutečnostem. Divadlo svou povahou ani nedovoluje promlouvat k jinému než současnému divákovi a k jinému než divákovi přítomnému.

Proto je zajímavé sledovat, s jakými palčivými tématy či zajímavými divadelními formami absolventi na Setkání/Encounter do Brna vyrazili. S aktualizací Ostrovského hry Výnosné místo přijeli studenti bratislavské VŠMU, kteří ji pojali se zcizujícími prvky uvaděčů děje, mikrofonů a židlí na horizontu scény přibližujících spíše scénické čtení než kulisy Ostrovského dramatu. Vše přesně zapadalo do záměru přiblížit salónní drama strohým konturám kancelářské přítomnosti. Bez příkras až na dřeň dramatické situace Výnosného místa, jehož prohnilost nám bohužel stále nepřijde jako cosi vyčpělého.

Nijak zvlášť nápadité pojetí Výnosného místa dalo vyniknout především samotným hercům, podobně jako v případě Shoping na Fucking v podání studentů z polské Lodže, kteří předvedli dobře zvládnutou formu anglické coolness. Otázka druhá je, co nám tato dramatika dnes ještě dává, i když je možné, že polskými studenty rezonuje mnohem více vzhledem k tamějšímu stále přetrvávajícímu tabuizování sexuality.

Nejvlažnější potlesk publika si odnesl domácí autorský počin Vaše bolest / moje potěšení, jehož názvem se autoři hned na začátku jasně vymezili vůči publiku. Přepsali antické drama k obrazu svému, vypůjčili si texty od několika dalších autorů a do své hry vložili i projev Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Jednalo se o nejdelší 90minutové představení z programu festivalu zejména svou všudypřítomnou intelektuálštinou, která není přístupná každému. Právě takové a podobné experimenty divadlu uměleckých škol bytostně patří více než stvrzování si svého umu naplněnou formou.

Autorsky původní a divácky velmi vděčnou konverzační hříčkou jsou Sebevrazi v podání 3. ročníku činoherního herectví JAMU. Jejich představení se uskutečnilo v rámci off-programu a bylo mimořádně zajímavé po herecké a textové stránce. Obsazení akcentuje protichůdné herecké typy. Herci hrají soustředěně a dávají svou akcí znát každé hnutí mysli jejich postavy. Zaujal mě také autor textu a dramaturg Adam Gold se svou diváku srozumitelnou sebeironií, s níž se vyjadřuje nejen k svým emocím, ale de facto k celé současné mladé generaci. Jsem zvědav, s jakou inscenací se zúčastní Setkání/Encounteru příští rok, a snad jim chvála nestoupne do hlavy, aby napřesrok pokazila jejich výkon.

Nejbouřlivější potlesk zatím sklidilo poeticky folklorní Svěcení jara. Ač jsem se této inscenaci vzhledem k profláknutému titulu hodlal raději vyhnout, byl jsem stržen jeho věrnými diváky, kteří si našli cestu i do Brna. Nelitoval jsem. Vzájemné oďupkávání a nahánění dívek chlapci proměnilo hodinku a půl v zajímavou podívanou nejen díky lascivnímu námětu, ale také decentní, pastelově barevné scénografii Adriany Černé, choreografii Adély Laštovkové Stodolové a dramaturgo-režii tandemu SKUTR a především damácké jedenáctce herců. Nejedno dívčí srdce jistě zatoužilo odnést si svého polosvlečeného idola domů. Pokud mohu hovořit za nás muže, s dívkami jsme to měli podobně.

Bulharský Kavkazský křídový kruh upoutal obrovským nasazením celého ansámblu v žánru stylizované komedie na pomezí jarmarečního divadla kabaretu, klaunérie sahající až ke kořenům komedie dell'arte. Přičemž jejich snaha nepůsobila nijak přepjatě. Naopak z jeviště sálala osvěžující preciznost. V některých chvílích herci plynule přecházeli do angličtiny, aby mohli oslovit festivalové diváky, když mezi nimi bylo třeba ukrýt nemluvně nebo se vysmát brýláči z publika. Přesnost načasování jednotlivých gagů a hereckých akcí patří zatím k těm nejpropracovanějším na festivalu.

Kabaret na téma nemocí lidského mozku s názvem Muž, který si pletl manželku s kloboukem přivezli studenti z polského Krakova. Druhová koláž v sobě pojí také hudební vložky, projekce videoartu včetně živé projekce a krátkých zvukových záznamů. Volnost, jaká byla hercům při tvorbě dána, se zúročila v podobě inscenace poutavé především jejich hrou a zpěvy. Vše ostatní jako by přicházelo z dob před jejich narozením a na divadle působilo již vyčpěle.

Přes určité výhrady k některým inscenacím je patrné, že současné divadlo hrané studenty uměleckých škol je na vysoké, skoro až profesionální úrovni. Pokud to má být jeho primárním cílem, daří se mu to velmi dobře. Je znatelné, že pedagogové ve většině ustoupili od naplňování starých forem jako řemeslné nutnosti pro výkon uměleckého povolání. Vydali se naopak se studenty společně na cestu hledání nových uměleckých prostředků, které jejich žákům umožní jejich talent rozvinout do větší šíře. Teď je na studentech, aby na uměleckou školu přicházeli s jasnější vizí ve snaze umělecky artikulovat svůj názor na svět. Těm současným v tom pomůže nadcházející praxe v profesionálním divadle. Nutno podotknout, že se toho nedocílí komponováním složitějších koláží, vyumělkovanou jevištní technikou, ale ryzostí umělecké existence. Spojující v sobě kromě umělecké preciznosti také cosi jako filozofii všedního dne a lásku k člověku. Pak může být herec něčím, čemu říkám bytostný umělec.