Vona přišla na Čapka, no to by mě děs bral!

Po příspěvcích z dopoledního bloku (od Františka Černého, Kláry Novotné a Hasana Zahiroviće) následoval blok odpolední, který otevřel Ivan Klíma zamyšlením nad hlavními zdroji Čapkovy inspirace, následován interpretací Jany Horákové, která představila v analýze postavu Robota jako komický typ a reagovala na dobový kontext, v němž byla Čapkova hra R.U.R. mnohými nazvána kýčem. Josef Kovalčuk pak navázal představením dramaturgického záměru Divadla Husa na provázku v myšlenkových a estetických východiscích jejich projektu „Čapek na provázku“. Posledním řečníkem byla Jana Cindlerová, která svou brilantní analýzou třech současných jevištních realizací Věci Makropulos otevřela diskuzi s jejich tvůrci (režisérkou hradecké inscenace Věrou Herajtovou, libereckým režisérem Vítem Venclem z Divadla F. X. Šaldy a dramaturgem vinohradské Věci Makropulos Martinem Velíškem).

Do dialogu s nimi vzápětí vstoupil hlas, vyjevující názor některých z diváků vinohradské inscenace, bouřící se proti zvolenému nastudování (příkladem střetů byly připsané, nečapkovské pasáže či nesouhlas s radikálním seškrtáním hry a mnohé další námitky), kdy diváckým argumentem bylo, že „(…)přišli na Čapka“, kterého v této inscenaci podle jejich názoru nedostali. Po krátké argumentaci Martina Velíška došlo k nečekanému, totiž že se na stranu diváků v poklidu argumentovanou řečí přidal sám profesor František Černý a vstoupil tudíž do argumentačního čela. Střídalo se i na straně tvůrců, výměnou M. Velíška, kterému docházely obranné argumenty i ochota je hledat, za Víta Vencla, jehož projev (což ho jistě znovu rozčílí) se dá přirovnat k plamennosti a mladistvé sršatosti diskuzí režiséra Michala Langa z dob divadelního sdružení CD 94. Hned první režisérův úder byl smečí. „Vona přišla na Čapka, no to by mě děs bral!“ Dále parafrázuji: ,…na toho Čapka z učebnice, nebo na nějakého živého pana Čapka?!’ Vencl otevřel jednu z nejpalčivějších otázek: nakolik nám můžou režisér s dramaturgem vzít „našeho Čapka“, tedy zejména problém intertextuality u mnoha současných nastudování (a do jaké míry jde v tom případě ještě o nastudování původního textu), řečeno stroze: jaký podíl má mít režijně-dramaturgická koncepce ve vztahu k textům, které zpracovává. Jaké jsou meze její interpretace? A nastal lítý boj – slovní, samozřejmě, jsme přece pořád ještě na konferenci. Utkání Velíšek v zastoupení Víta Vencla vs profesor František Černý se stalo pro diváky napínavějším než prvoligové utkání fotbalu.

Končím otázkou za milion bodů: Jaký je tedy správný recept na poměr režisér + dramaturg vs autor = chutná všem zúčastněným?

Psáno z konference Karel Čapek – 120 let konané 8. dubna 2010 ve zkušebně Divadla na Vinohradech