Spitfire Company: Svět odsouzencův na Next Wave

Do tématu festivalu „Mezi životem a smrtí“ zapadá i inscenace Svět odsouzencův. Jde o příběh inspirovaný povídkou Jiřího Jarkovského a také obrazy českého malíře Alena Diviše, malovanými na zdi vězení La Santé ve Francii, kde byl vězněn za druhé světové války. Hlavní hrdina je odsouzen za vraždu dvou mladých dívek a z dlouhé chvíle, či snad kvůli výčitkám svědomí, vyjadřuje své pocity v cele prostřednictvím malování. Tuto současnou postavu Odsouzence se štětcem v ruce představuje progresivní malíř Jan Miko, který věnuje svou pozornost velkému plátnu na vyvýšeném místě v pozadí jeviště. Píšu současnou postavu, protože tu minulou ztvárňuje Petr Vaněk. V popředí scény se odehrává příběh, který je vysvětlením toho, co se událo a co z něho udělalo vraha. Pozornější divák vytuší, zapálenější si přečte v deníku Next wave – Tsunami, že se vše odehrálo při oslavě narozenin Odsouzencovy manželky Fridy. Nevinná párty se však poněkud zvrtne a aktéři pod vlivem alkoholu a možná i drog propadnou sexuálně motivované žárlivosti a majetnickosti. Spolu s tím, co se právě odehrává v popředí, přetváří Jan Miko neuvěřitelně rychle i svoje dílo, čímž se diváci stávají svědky vzniku výtvarné práce. Jak sám umělec říká, obraz je pokaždé jiný a jeho kvalita závisí nejen na aktuálním dění na scéně, ale i na reakcích publika. Vyvrcholení přichází ve chvíli, kdy Odsouzenec zabije svou ženu, posléze jednu z dívek, a nakonec se psychicky zdeptaná poslední ženská hrdinka sama zastřelí. Vrah pak přistoupí k plátnu, Jan Miko přemaluje jeho polonahé tělo, čímž jakoby vstoupí do obrazu a dojde tak ke splynutí obou mužů.

Celým představením nás provází velmi příjemné melodie hrané na akordeon, housle a bubny. Místy je však rytmus narušen skřeky akordeonů, na které hrají sami aktéři. Kombinace těchto dvou prvků pak navozuje velmi vypjatou atmosféru. Jak se říká, v jednoduchosti je krása, což dokládá nenáročná scénografie. Pokud herci hrát umí, nepotřebují se skrývat za žádné kulisy, a to v tomhle případě 100% platí. Pohybové nadání rozhodně nepostrádá ani jedna z hrdinek – Miřenka Čechová, Iris Kristeková, Jindřiška Křivánková. Působí velmi přesvědčivě a nemají žádné zábrany předvádět jakékoli pohyby, a to dokonce na podpatkách. Na druhou stranu Petr Vaněk už na mě nepůsobil úplně přirozeným dojmem. Neříkám, že jeho výkon byl špatný, ale zkrátka nebyl tak výjimečný jako procítěnost fyzického i mimického vyjadřování kolegyň.

Ke správnému porozumění celému ději je celkem užitečné přečíst si původní povídku Jiřího Jarkovského. Pokud však máte dostatečně rozvinutou fantazii, pak vás asi žádná scéna nepřekvapí, já jsem si však chvílemi připadala trochu mimo. Jinak opravdu nemám, co bych projektu vytkla, považuji ho naopak za jeden z nejlepších z letošní festivalové nabídky. Jsem přesvědčená, že bleskurychlá malba obrazů, dokonale propracovaná choreografie i poutavá hudba nezklame žádného diváka se zájmem o alternativní tvorbu. Jestliže jste Svět odsouzencův na Next wave propásli, patříte do kategorie 15 + a nebojíte se drsných výjevů, pak zkuste zajít do Paláce Akropolis.