A ještě k tomu ty povodně

Když jsem se před pár dny vypravil do Divadla Na zábradlí na inscenaci nejnovějšího textu Alice Nellis, neočekával jsem o moc víc než další momentku ze zkaženého života dnešních pětatřicátníků. Nakonec i název hry, Záplavy, sliboval emocionálně nabitou zápletku se sem tam vloženým závažným problémem k řešení (smysl života, nevěra, neplodnost atd.). A nebyl jsem příliš překvapen. Autorka a režisérka v jedné osobě nás provádí složitými vztahy dvou sester, jejich manželů a nakonec i jejich zesnulých rodičů, ve kterých jako katalyzátor děje funguje hluchoněmý učitel, evakuovaný z důvodu povodní. V první půli se autorka odhalením nevěry manžela jedné ze sester pouze nadechuje k velkolepému finále, ve kterém na povrch vyplave nemanželské dítě druhé ze sester a v úplném závěru se zjistí, že tato těhotná sestra byla také nemanželská. Pokud přestáváte stíhat, pozor, ještě to není všechno, ještě se objeví románek s hluchoněmým učitelem, krize vztahu, kterou zapříčinilo splynutí manželky s nábytkem, a vzájemné animozity obou sester, které se ale nakonec stejně mají rády. A k tomu ještě ty povodně. Ach jo.

Nutno přiznat, že tento propletenec zvládla autorka velmi dobře udržet pohromadě a dokonce ho několikrát zironizovat vloženou citací z telenovely a tanečními čísly. Tyto zcizující prvky však z jinak psychologizující inscenace značně vyčnívají a jejich smysl v celku byl těžko čitelný.

Převážná část inscenace se odbývá v obývacím pokoji rodinného domu na Petřinách (scéna Martin Černý), který se však může jednoduchou světelnou úpravou vrátit v čase zpět o zhruba dvacet let. Scéna mírně potemní a zrudne a na do té doby jednobarevných stěnách se objeví válečkové vzory odkazující až někam k tzv. „bruselskému" stylu. Na jednu scénu se děj přesouvá na povodňové barikády z kašírovaných pytlů s pískem, které ve srovnání s obývacím pokojem působí značně nezajímavě.

Herecky je inscenace zvládnuta velmi dobře, zvláště Magdaléna Sidonová, hrající jednu ze sester, Terezu, zvládla ukřivděnou a věčně druhou velmi dobře jak v civilních, tak v emocionálně vypjatých pasážích. Druhá ze sester, Miriam, hraná Elou Lehotskou, byla viditelně dominantní a výborně zvládla komickou scénu při pokusu o komunikaci s neslyšícím učitelem Tomášem (Miloslav König). Ten ze svého handicapu nijak nevypadával a dobře zvládl vše od bezradnosti až po předávání jakýchsi cituplných vzkazů Tereze. Terezin manžel Petr (Igor Chmela) byl nešťastným mužem, kterému se rozkládá život ani ne tak jeho vinou, ale spíš samospádem. Pavel Liška v roli druhého z manželů hraje naoko šťastného partnera, který se těší na své dítě, ačkoliv se na konci ukáže, že něco špatného tušil. Celkově působí vůči své ženě dost submisivně. Rodiče sester (Natálie Drabiščáková, Josef Polášek) nemají příliš prostoru, a když už se na jevišti objeví, tak většinou tančí. V krátkých retrospektivních scénách přehrávají zásadní scény z dětství svých dcer a vytváří jakýsi vzor manželství obou dcer – v jednom případě nevěra, ovšem v případě rodičů je nevěrná matka, a v druhém případě nemanželské dítě.

Celkově zůstává trochu rozpačitý dojem z překomplikované fabule a z konce, který zůstává otevřený takovým způsobem, že to zavání scenáristickou nemohoucností. Nicméně, pokud Vás ještě neunavují ti obyčejní šílenci ze ztracené generace kolem čtyřicítky, tady máte další pokračování stejného příběhu.