Americká Ujetá ruka v Činoherním klubu

V zapadlém americkém motelu tentokrát sledujeme příběh honby za marnou pomstou. Carmichaelovi, který věnuje svůj život vraždění pro amputovanou ruku, se do cesty připlete párek podvodných dealerů marihuany, kteří si chtějí přijít na pár stovek dolarů, a jeden recepční se slabostí pro gibony. Rozehrává se komedie plná useknutých rukou, benzínu a černého humoru.

Textu se znovu překladatelsky a režijně chopil Ondřej Sokol a nutno podotknout, že jeho postavení tentokrát nebylo vůbec lehké. Už příběh samotný, tím, že opouští pro autora tradiční prostředí drsného a syrového irského venkova, ztrácí na osobitosti a švihu. Přiklání se naopak k hororovým scénkám z motelů na americkém zapadákově. Ty ovšem vídáme nepoměrně častěji, a i když se v případě Ujeté ruky dá hovořit o „tarantinovském“ (a tedy ne špatném) příběhu, není to už prostě originální příběh „mcdonaghovský“. A o to tu jde především. Ujetá ruka není špatně napsaná, nebo v Činoherním klubu špatně zrežírovaná. Když ji ale srovnáme s Connemarskou trilogií nebo Panem Polštářem (ačkoliv ten se také neodehrává v Irsku), schází jí svižnost, moment překvapení a ani břitké repliky nepůsobí v tomto kontextu tak vtipně jako jindy. Divák se sice dočká pointy, nad kterou chvíli popřemýšlí, ale příběh o marnosti pomsty rozhodně nezrelativizuje jeho svět tak jako Kráska z Leenane nebo Lebka z Connemary. O vrahovi už totiž od začátku ví, že je vrahem, a fakt, že i takovou postavu může zasáhnout životní krach, na tom nic nezmění.

Ondřej Sokol se snažil scénář na jevišti různými způsoby oživit. Zůstává ovšem otázkou, zda to vůbec bylo v jeho silách. Scéna v Činoherním klubu pracuje s projekcí a poloprůsvitnými pohyblivými panely. Ty vytváří na jevišti vedlejší plán, který v krátkých vstupech doprovází celou inscenaci. Zde v kuželu světla a za zvuků amerického country tančí kovbojka se svým milencem. Tyto mlhavé scény s výrazným hudebním doprovodem dodávají celé inscenaci ráz filmových obrazů, dost podobných právě již zmíněnému Tarantinovi. Nejpatrnější je tento dojem ve scéně, kdy Carmichael polévá Marylin a Tobyho benzínem, zatímco kovbojka celou tuto scénu doprovází divokým tancem a zpěvem a tím jí dodává přímo filmový „drive“. Jedná se o pravděpodobně nejlepší a nejsilnější moment celé inscenace. Nutno dodat, že motiv vedlejšího plánu je nakonec jediným, který přichystá divákovi výraznější překvapení tím, že vražda se může odehrát v úplně jiném pokoji, než po celou dobu čeká.

Mezi hereckými výkony je třeba vyzdvihnout především Martina Fingera. Jeho recepční Mervyn je podivín, ze kterého jde v rozhodujících scénách strach a svým počínáním dokonale deptá ostatní postavy i diváky. V porovnání s tím, jak divný Mervyn ve Fingerově podání je, není překvapivé, že se mu všechno, co se kolem něj děje, zdá docela normální. Chladnokrevnost absurdního zabijáka Carmichaela dobře prezentuje Marek Taclík. Jeho výkon je ovšem méně přesvědčivý v samotném závěru hry, především během telefonátu s matkou, kdy předvádí až ne-uvěřitelnou hysterii. Na druhou stranu tuto postavu Taclík trefně obohacuje o výraznou dikci, která dokresluje její podivínskost. Z dvojice mladých dealerů působí reálněji Marylin Markéty Stehlíkové, která hystericky a rychle ztrácí hlavu. Má ovšem tu vadu, že nepředvádí jinou polohu. Toby, kterého hraje Domingos Correia, oproti ní zůstává v rovině sice nervózního, ale v podstatě stále uvolněného mladíka a potýká se s podobnou plochostí. Politý benzínem v pokoji s hořící svíčkou by ale měl šílet dokonce i černý dealer marihuany ze zapadákova ve Spojených státech.

Činoherní klub se s nejnovějším McDonaghovým textem vypořádal v rámci možností dobře. Na některých místech přinesl dokonce i nové pointy. Diváci, kteří přijdou za autorovým typickým černo-černým humorem, budou spokojeni a pobaví se nad vtipy, při kterých tuhne krev. Některým se možná i přesto zasteskne po Irsku. Zcela jistě ovšem nebudou z Ujeté ruky odcházet v ohromení, zamyšlení a na jejím základě třeba přehodnocovat některé své prvoplánové pohledy na svět. Přese všechno, co bylo řečeno, ale stojí za to Ujetou ruku v Činoherním klubu vidět. Inscenace esenci Martina McDonagha přece jen úplně neztratila!

Činoherní klub, Praha
Martin McDonagh: Ujetá ruka

Překlad:  Ondřej Sokol
Režie:  Ondřej Sokol
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba:  Petra Horváthová

Hrají: Marek Taclík, Martin Finger, Markéta Stehlíková, Domingos Correia, Petra Horváthová, Michal Pavlata
Premiéra: 14. ledna 2011, psáno z první reprízy 4. února 2011