Činoherní klub se již potřetí v krátké době pustil do inscenování
divácky atraktivních černých komedií úspěšného irského dramatika
Martina McDonagha. Po Osiřelém západu a Panu Polštářovi se tentokrát na
jeho prknech objevila Ujetá ruka, a to necelý rok po své světové
premiéře. Ačkoliv se stále jedná o dobrou zábavu, u McDonagha jsme
přece jen zvyklí na vyšší laťku.
V zapadlém americkém motelu tentokrát sledujeme příběh honby za marnou
pomstou. Carmichaelovi, který věnuje svůj život vraždění pro amputovanou
ruku, se do cesty připlete párek podvodných dealerů marihuany, kteří si
chtějí přijít na pár stovek dolarů, a jeden recepční se slabostí pro
gibony. Rozehrává se komedie plná useknutých rukou, benzínu a černého
humoru.
klubu špatně zrežírovaná. Když ji ale srovnáme s Connemarskou trilogií
nebo Panem Polštářem, schází jí svižnost, moment překvapení a ani
břitké repliky nepůsobí v tomto kontextu tak vtipně jako jindy.
Textu se znovu překladatelsky a režijně chopil Ondřej Sokol a nutno
podotknout, že jeho postavení tentokrát nebylo vůbec lehké. Už příběh
samotný, tím, že opouští pro autora tradiční prostředí drsného a
syrového irského venkova, ztrácí na osobitosti a švihu. Přiklání se
naopak k hororovým scénkám z motelů na americkém zapadákově. Ty ovšem
vídáme nepoměrně častěji, a i když se v případě Ujeté ruky dá
hovořit o „tarantinovském“ (a tedy ne špatném) příběhu, není to už
prostě originální příběh „mcdonaghovský“. A o to tu jde
především. Ujetá ruka není špatně napsaná, nebo v Činoherním klubu
špatně zrežírovaná. Když ji ale srovnáme s Connemarskou trilogií nebo
Panem Polštářem (ačkoliv ten se také neodehrává v Irsku), schází jí
svižnost, moment překvapení a ani břitké repliky nepůsobí v tomto
kontextu tak vtipně jako jindy. Divák se sice dočká pointy, nad kterou
chvíli popřemýšlí, ale příběh o marnosti pomsty rozhodně
nezrelativizuje jeho svět tak jako Kráska z Leenane nebo Lebka z Connemary.
O vrahovi už totiž od začátku ví, že je vrahem, a fakt, že i takovou
postavu může zasáhnout životní krach, na tom nic nezmění.
Ondřej Sokol se snažil scénář na jevišti různými způsoby oživit.
Zůstává ovšem otázkou, zda to vůbec bylo v jeho silách. Scéna
v Činoherním klubu pracuje s projekcí a poloprůsvitnými pohyblivými
panely. Ty vytváří na jevišti vedlejší plán, který v krátkých
vstupech doprovází celou inscenaci. Zde v kuželu světla a za zvuků
amerického country tančí kovbojka se svým milencem. Tyto mlhavé scény
s výrazným hudebním doprovodem dodávají celé inscenaci ráz filmových
obrazů, dost podobných právě již zmíněnému Tarantinovi. Nejpatrnější
je tento dojem ve scéně, kdy Carmichael polévá Marylin a Tobyho benzínem,
zatímco kovbojka celou tuto scénu doprovází divokým tancem a zpěvem a tím
jí dodává přímo filmový „drive“. Jedná se o pravděpodobně
nejlepší a nejsilnější moment celé inscenace. Nutno dodat, že motiv
vedlejšího plánu je nakonec jediným, který přichystá divákovi
výraznější překvapení tím, že vražda se může odehrát v úplně
jiném pokoji, než po celou dobu čeká.
černo-černým humorem, budou spokojeni a pobaví se nad vtipy, při kterých
tuhne krev. Některým se možná i přesto zasteskne po Irsku. Zcela jistě
ovšem nebudou z Ujeté ruky odcházet v ohromení, zamyšlení a na jejím
základě třeba přehodnocovat některé své prvoplánové pohledy na
svět.
Mezi hereckými výkony je třeba vyzdvihnout především Martina Fingera.
Jeho recepční Mervyn je podivín, ze kterého jde v rozhodujících scénách
strach a svým počínáním dokonale deptá ostatní postavy i diváky.
V porovnání s tím, jak divný Mervyn ve Fingerově podání je, není
překvapivé, že se mu všechno, co se kolem něj děje, zdá docela
normální. Chladnokrevnost absurdního zabijáka Carmichaela dobře prezentuje
Marek Taclík. Jeho výkon je ovšem méně přesvědčivý v samotném
závěru hry, především během telefonátu s matkou, kdy předvádí až
ne-uvěřitelnou hysterii. Na druhou stranu tuto postavu Taclík trefně
obohacuje o výraznou dikci, která dokresluje její podivínskost. Z dvojice
mladých dealerů působí reálněji Marylin Markéty Stehlíkové, která
hystericky a rychle ztrácí hlavu. Má ovšem tu vadu, že nepředvádí jinou
polohu. Toby, kterého hraje Domingos Correia, oproti ní zůstává v rovině
sice nervózního, ale v podstatě stále uvolněného mladíka a potýká se
s podobnou plochostí. Politý benzínem v pokoji s hořící svíčkou by
ale měl šílet dokonce i černý dealer marihuany ze zapadákova ve
Spojených státech.
Činoherní klub se s nejnovějším McDonaghovým textem vypořádal
v rámci možností dobře. Na některých místech přinesl dokonce i nové
pointy. Diváci, kteří přijdou za autorovým typickým černo-černým
humorem, budou spokojeni a pobaví se nad vtipy, při kterých tuhne krev.
Některým se možná i přesto zasteskne po Irsku. Zcela jistě ovšem nebudou
z Ujeté ruky odcházet v ohromení, zamyšlení a na jejím základě třeba
přehodnocovat některé své prvoplánové pohledy na svět. Přese všechno,
co bylo řečeno, ale stojí za to Ujetou ruku v Činoherním klubu vidět.
Inscenace esenci Martina McDonagha přece jen úplně neztratila!
Činoherní klub, Praha
Martin McDonagh: Ujetá ruka
Překlad: Ondřej Sokol
Režie: Ondřej Sokol
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Petra Horváthová
Hrají: Marek Taclík, Martin Finger, Markéta Stehlíková,
Domingos Correia, Petra Horváthová, Michal Pavlata
Premiéra: 14. ledna 2011, psáno z první reprízy
4. února 2011
Napsat komentář