Antiklimax aneb Estetika rozkladu...
Dnešní recenze se opět vrátí k inscenaci, která má už svou premiéru nějaký ten pátek za sebou, ale přesto stále poutá pozornost. A konkrétně Antiklimax v Divadle Komedie je obklopen aureolou nejsprostší a nejnechutnější inscenace, kterou je možné na pražských jevištích vidět.
Nebudu zapírat, co moje divácké zkušenosti sahají, je tomu tak. Tato skandální nálepka však zdaleka není vše, co může inscenace režiséra Dušana D. Pařízka nabídnout. Text Wernera Schwaba, jednoho ze silné generace moderních rakouských dramatiků (Bernhard, Jelinek ad.), funguje na zvláštním kontrastu poetického jazyka a nejtvrdších vulgarismů. Tato poetičnost vychází z estetiky fyzické podstaty našeho těla, tedy ze všeho od srdce až po střeva a výkaly. To vytváří kombinaci, kterou není mnoho diváků schopno unést a tak se odchází v průběhu představení a to někdy i poměrně hojně. Ovšem s tím jako by režisér Pařízek počítal a včlenil to do struktury inscenace.
Ono totiž odejít není tak snadné, protože diváci sedí na jevišti a hracím prostorem je k divákům nakloněná deska postavená v hledišti. Takže každý, kdo chce odejít, musí jít kolem hrajících herců a všichni diváci ho vidí. Tím každý z diváků dostává možnost dát demonstrativně najevo svůj názor na věc a všem ukázat své opovržení nad takovou provokací. A co lepšího si může provokatér přát než zhnuseného a rozčileného diváka. Byl jsem na několika představeních a při jednom z nich bylo toto vtažení odcházejících do inscenace dotaženo do dokonalosti – dveře ze sálu otevíral odcházejícím divákům jeden z herců.
Hrací prostor se neomezuje pouze na onu vyvýšenou desku, ale hraje se i v hledišti i na kusu jeviště, který zůstal volný před řadami diváků. Ovšem mimo desku se pohybuje pouze jakýsi vypravěč, hraný Martinem Fingerem. Ten kromě této role funguje i jako univerzální představitel všech tří vedlejších rolí, a to policejního komisaře, lékaře a kněze. Z nich zvláště v postavě kněze Finger exceluje se svým komentářovým herectvím. Postava je totiž pojata jako demagog, který když je to potřeba, zahraje náboženské poblouznění, a v jedné větě je schopný přejít z násilného vnucování víry k jemnému přesvědčování. Onou přesvědčovanou je Gabriela Míčová jako Marjánka. A právě Marjánka je hlavní důvod, proč inscenaci vidět. Míčová vytváří velmi působivý obraz všemi opuštěného a zneužívaného člověka, který je odstrkován uvnitř vlastní rodiny. Zřejmě nejsilnějším momentem je její rozhovor s magnetofonem, na který nahrává dopisy sama sobě – nakonec i onu obvyklou otázku Jak se máš?, aby mohla sama sebe přesvědčit, že někoho zajímá a že se má dobře.
Z dvojice jejích rodičů jednoznačně dominuje nesnesitelně lidový Otec hraný Jiřím Štréblem. Jeho Otec, zarputilý milovník dechovky, je oním dominantním uřvaným cholerikem, který pro nadávku nejde daleko. Marjánčina Matka, kterou obvykle hrála Jana Krausová (8. 1. byla alternována Lucií Trmíkovou), radši maže sádlem skříň, aby nevyschla, a všemožně kryje podivnosti odehrávající se v rodině před narušiteli soukromí z okolního světa. Z této zpočátku nevinné postavy se však časem stává iniciátor nápadu na zavraždění Marjánky.
Takže pokud chcete vidět nejsprostší představení v Praze, je to ta správná volba. A pokud chcete vidět silný příběh, vyprávěný neobvyklým jazykem v neobvyklém uspořádání prostoru, je Antiklimax právě pro vás.
