Artuš aneb Mystika, vodníci a svatý grál
Když jsem odcházel z domova do Švandova divadla, dlouho jsem přemýšlel, kdy naposled jsem viděl loutkové představení. A je to už dlouho. A možná, pokud mě paměť neklame, je to až tak dávno, že i Spejbl s Hurvínkem byli tenkrát ještě v plné síle. Ach ty nostalgické vzpomínky.
krále Artuše. Takovýto úvod by byl vcelku odpovídající nějaké přisprostlé rakvičkárně, kde se to bude dřevěnými mrtvolami a lascivními dvojsmysly jen hemžit. Toto očekávání se (a dopředu nutno podotknout že bohužel) ne tak úplně naplní. Ano, mrtvol je tam požehnaně (zvlášť při hledání grálu pomře velké množství rytířů), ale tato inscenace (r: BaL a Marek Bečka) se snaží nejen ve zkratce převyprávět celou legendu o Artušovi, ale také určitým způsobem proniknout k metafyzické rovině tohoto příběhu. A tak se na několika místech děj zastaví a poměrně zdlouhavým a krkolomným způsobem nám živí herci, vystoupivší před loutky, pantomimicky znázorňují smrt, zrození či iniciační předání Excaliburu. To v sobě sice nese zajímavé významy (např. loutky – rozuměj lidi – jsou ovládány silami smrti a zrození), nicméně tyto pasáže zbytečně rozbíjejí rytmus představení a místo mystického zážitku nabízejí spíš příležitost k zívnutí.
Symbolická je i scéna (Robert Smolík), okolo a na níž se vše odehrává. Tu tvoří kruhová točna (cca metr v průměru), kolem níž může kroužit ještě menší verze téhož
kruhu. Po většinu času tvoří pozadí loutkám půlkruhová malovaná plocha jakoby vypadlá z obrazů Turnerových či Friedrichových. Ono různé otáčení jak celé scény, tak jejích jednotlivých částí působí vizuálně vcelku dobře a navíc funguje i jako nositel významů (Artuš je mimo kruh, když zplodí svého nemanželského syna atd.). Nicméně, jedna hnidopišská poznámka, bylo by dobré toto soudruží před každým představením namazat, jinak nesnesitelně vrže.
Zvláštností, se kterou si malý počet zhlédnutých inscenací BaL netroufám úplně interpretovat, je jistá punkovost ve výběru loutek. Tím je míněno to, že každá loutka jako by spadla z jiné hry nebo dílny, a tak mezi rytíři kulatého stolu
sedí i vodník či čert. Toto v sobě skrývá velký potenciál absurdní až dadaistické komiky, kdy rytíř blekotá jako čert či kváká jako hastrman. Z mého pohledu bylo toto nejsilněji využito v momentě, kdy jednotliví rytíři v rychlém sledu zkouší vytáhnout meč z kamene a najednou dojde řada na rytíře bez rukou. Těžko popsatelný, nicméně velmi silný zážitek.
Žel bohu podobných zážitků je poněkud poskrovnu a tak jsem při svém opětovném setkání s loutkovým divadlem nebyl zas tak příliš uchvácen. Nicméně v každém případě jsou ze své podstaty dřevěné loutky příjemným osvěžením oproti některým prkenným hercům z místního hlavního sálu a koneckonců, pokud si chcete osvěžit artušovskou legendu a zopakovat si, co že se to stalo u kulatého stolu, je Artuš právě pro vás...
