Balkánský duch v DISKu aneb Průser

Problém začal už výběrem textu (nevím, kdo je za toto v DISKu odpovědný a mám už dlouhodobě podezření, že to bude některý z techniků či obsluha na baru). Ten je přinejlepším průměrnou politickou fraškou o manželce ministra jedné z mnoha rychle se střídajících vlád a o tom, jak si užívá svůj rychle nabytý vliv. Až potud docela slibné, mohla by to být možná i legrace. Ale ona není. Ba právě naopak – je to snadno předvídatelná fabule se spoustou stokrát viděných vtipů a několika zbytečnými scénami, které zcela nepochopitelně brzdí děj (např. skoro čtvrthodinová scéna vyučování bontonu, kde se exponuje a zároveň zaniká postava učitele společenského chování, který si vyučováním ministerských manželek buduje kariéru). Ach ouvej.

Ale to by pořád ještě nebyla taková katastrofa, i se slabším textem udělá dobrý režisér v dobré formě ucházející divadlo. Která z těchto dvou vlastností chyběla v průběhu inscenování Paní ministrové Nikolaji Penevovi, si netroufám posoudit, ale někde to skřípe. Chybí jakýkoliv originálnější režijní nápad, ba právě naopak je vše rozehráno nesmírně banálně, pakliže to vůbec rozehráno je. A tak se nám režisér nebojí předvést etudu s plácáním mouchy, přihrblého úředníčka s aktovkou či sem tam nějaký ten tanec na rádoby balkánský motiv (hudba: Stefan Valdobrev j.h.). Režisérská bezradnost vyvrcholí v samotném závěru, kde už jakoby po skončení textu se hlavní postava smutně postaví a za postupného stmívání a hry na saxofon (!) jí ostatní herci rozeberou rychle nashromážděné bohatství ve formě zařízení bytu. No, možná tam šlo to morální poselství nacpat i trochu méně okatě a rozhodně by to lépe fungovalo, kdyby byl konec opravdu v kontrastu s bujarým veselím v sále. To se však nekonalo, a tak se z patetické tečky stalo nudné vyvrcholení nudného kusu. Ach ouvej.

Režisérova kreativita se možná vybila při začleňování projekcí ve stylu němých grotesek (Braňo Pažitka j.h.), které měly dotvářet komediální atmosféru inscenace. Bohužel však působily jako občasné připomenutí, jakéže tempo to mělo mít, aby to byla legrace. Ach ouvej.

Smutnou podívanou jsou bohužel i výkony herců. Na to, že je to pro většinu z nich jedno z absolventských představení, byly jejich kreace matné a snadno zaměnitelné. Barbora Poláková jako představitelka titulní role dávala do výkonu mnoho energie, bylo z ní cítit velké nasazení, ale bohužel, jako ostatně u většiny, jí chybělo větší charisma a nebyla schopná strhnout sál. Ono je ostatně těžké ve třiadvaceti letech sehrát padesátiletou ráznou matronu, která má celou domácnost na povel. Michal Dalecký jako zeť ministrové Čeda nešetřil floutkovským rozkolísaným pohybem a gesty, která ovšem působila tak nějak nahodile. Právě u něj byla absence jakékoliv zajímavosti nejvíc do očí bijící. Z průměrného průměru vyčnívala snad jen Markéta Stehlíková (větší role např. v Království) jako služka Anka, kterou hrála jako velmi jednoduchou ženu z lidu. Dobrá byla scéna svádění, ve kterém sympaticky pitomě svádí výše jmenovaného zetě Čadu. O zbytku nemá příliš cenu hovořit, nezajímaví lidé v nezajímavých rolích. Ach ouvej.

Posledním průšvihem je scéna (Lucie Škandíková), jejíž veškerý vtip je prokouknutelný už při příchodu do sálu. Jsou jím dvě otočné stěny vedle centrálních dveří, které neslouží k ničemu jinému než k obligátnímu "kolotoči" při honičkách. Nezajímavě barevné stěny, které tvoří pokoj ministerské rodiny, se v druhé části zaplňují růžově vypolstrovaným nábytkem, ale jako by se šetřilo, a tak je tohoto nápadu využito velmi skromně. Vzhledem k tomu, že je to jediný výraznější scénografický nápad, možná je to škoda. Ach ouvej.

Recenze se snažím většinou ukončit krátkým doporučením, pro které diváky že je ta která inscenace určena. Tak tedy: Pokud máte rádi nudu či jste divadelní masochisté, je Paní ministrová právě pro vás. Ono, když nefunguje text, režie, herci ani scéna... Ach ouvej.

Jiný pohled na současný absolventský ročník přináší Bára Osvaldová ve svém článku Studentské divadlo.