Dekadence a filozofování v DISKu

Celá inscenace působí v každém ohledu vyváženě a lehce. Jejím přínosem je v první řadě skutečnost, že se nepokouší o zbytečně násilné a ve většině případů pouze dílčí aktualizace. Rusko na přelomu století dává vyniknout Čechovovu textu v jeho plné síle. Zatímco jiné reálie by jeho osudovost mohly částečně stírat, dekadentní „fin de siècle“ tento rys umocňuje. Zároveň ovšem může zafungovat pouze jako podklad, v němž nemusí dění na jevišti být pojeno výhradně s předestřeným časem a místem. Právě tuto jemnou víceznačnost se v DISKu podařilo realizovat, aniž by bylo zapotřebí o ní jasně hovořit. Ačkoliv scéna a kostýmy se k původnímu prostředí dramatu otevřeně hlásí, nejsou vyhraněné natolik, aby se na něj divák nutně musel omezovat. Ideu života ve špatný čas na špatném místě je samozřejmě možné promítnout do současnosti. Proč ovšem tuto volbu přehnaně podsouvat, když, otevřeně zobrazená, samotnému textu příliš nesvědčí?

V DISKu se naopak soustředili na zdůraznění ústřední myšlenky celé hry. Postačil k tomu jednoduchý náznak v podobě krátkých vložených scén na začátku obou částí představení. V těch všichni herci sedí u stolu se scénáři v ruce a zkoušejí úryvky svých rolí jako na čtené zkoušce. Tyto scény divadla na divadle rozehrávají ideu Veršininova filozofování o životě nanečisto a životě doopravdy. Počínání hrdinů se v jejich světle jasněji než u Čechova jeví jako nácvik na pozdější skutečný život, který se může odehrávat jedině v Moskvě. Neustálé čekání na osmyslení všeho, co se děje kolem, zářivá představa Moskvy jako jediné záchrany, to vše dostává v DISKu jednotící myšlenku, že hrdinové Tří sester doufají, že své skutečné osudy píší zatím jen cvičně. Tímto způsobem zvýrazněná pojící myšlenka celému představení velmi prospívá. Modus čtené zkoušky navíc v kontextu hry působí opravdu přirozeně. V obou případech je nenásilně organicky opuštěn tím, že se jednotlivé postavy postupně vpravují do svých rolí, přestávají číst scénáře a zahájí dialogy. Zdánlivá vytržení z kontextu hry navíc poskytují potřebnou možnost distance, aby se divák mohl odpoutat od daných hrdinů a realizovat možnosti textu v aktuálním prostředí.

Na pozitivním vyznění inscenace se nemalou měrou podílí také výborné a vyrovnané výkony herců. Především představitelky hlavních ženských rolí – Michala Ďurišová jako Olga, Adéla Petřeková představující Mášu a Markéta Frösslová v roli Irini ztělesňují na jevišti kontrast velmi mladých, ale přitom esenciálně dekadentních hrdinek. Máša vystupuje jako femme fatale, kterou dusí všudypřítomná provinčnost. Petřeková v její postavě vystihla zároveň opovržlivost, bezvýchodnost i poslední naději, když do jejího života spolu s Veršininem vtrhnou první skutečné emoce. Irina Markéty Frösslové je proti ní rozpustilé děvčátko plné ideálů, které se doslova před očima proměňuje v otřesenou a otupělou loutku. Mezi mužskými představiteli potom vyniká především Jan Hušek v roli Alexandra Veršinina. Ve všech ohledech naplňuje představu elegance ruského plukovníka z počátku 20. století a především je živým ztělesněním zářivé Moskvy, tedy všemi očekávané, ale přitom nedosažitelné představy štěstí.

Tři sestry v Divadle DISK jsou živým příkladem toho, že inscenace může divákovi poskytovat téma k zamyšlení, i když nebude oblečena do stejného hávu jako on. Inteligentní text v chápavém a skutečně promyšleném zpracování může současného diváka okouzlovat a promlouvat k němu i ve svém původním prostředí, i když jím je třeba přelom minulého století.

Divadlo DISK
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

Překlad:  Leoš Suchařípa
Režie:  Martin Huba
Dramaturgie: Kateřina Glogrová
Scéna: Jiří Karásek
Kostýmy: Tereza Kopecká
Zvuk:  Jitka Nebeská

Hrají: Jan Ťoupalík, Klára Krejsová, Michala Ďurišová, Adéla Petřeková, Markéta Frösslová, Petr Borovec, Jan Hušek, Marek Adamczyk, Adam Kraus, Kryštof Mende, Ivana Krmíčková
Premiéra: 25. února 2011, psáno z veřejné generálky