Divadlo Husa na provázku s Hamletem na Divadle evropských regionů

Není snad notoričtěji známé divadelní hry, než je Shakespearův Hamlet. Široká mnohoznačnost jeho textu nabízí tvůrcům vždy bohatou možnost výběru a upřednostnění těch prvků, které si společenská situace aktuálně žádá. Zároveň je větší či menší míra redukcí při obsáhlosti a spletitosti Hamleta pro každou inscenaci téměř nutností. Provázkovští (režie Jan Mikulášek, dramaturgie Barbara Vrbová) si jako odpověď na tradičně svízelnou, přesto neopomenutelnou předběžnou otázku „o čem Hamleta hrát?“, dali odpověď, která je z finální verze jasně čitelná – soustředili se zejména na rodinné vztahy královského rodu.
© P. Zatloukal
Elsinorské hradby a komnaty jsou nahrazeny důvěrně sevřeným interiérem měšťanského bytu (scéna Marek Cpin), v němž se vedle tragédie dánského prince odehrávají neméně bolestná dramata jeho blízkých. Ti ze vstupního obrazu rodinného portrétu vystupují, aby pak v závěru byli umírajícím princem Hamletem tak trochu ironicky naaranžováni do obdobného obrazu mrtvých. Mezitím se však uspořádané a vypucované domácí prostředí dýchající vzpomínkou na Hamletova otce promění v apokalyptickou spoušť. Překocené židle, strhané obrazy a jejich pochroumané rámy, kusy oděvů a jiné předměty rozházené po jevišti evokují chaos a zvrácenost, které se skrývaly pod zdánlivě vyrovnanými slovy a uhlazeným zevnějškem osazenstva dvora. Nánosy hlíny, postupně vršené na scénu, umocňují dojem nepořádku a nečistoty myšlení řady postav, přičemž tento nápadný scénografický prvek pomáhá rozehrávat i mnoho symbolických akcí (např. posypávání postav při přípitku, které se tak samy částečně pohřbívají, vláčení bezpáteřného Polonia bahnem a další) nebo metaforických významů (Hamletovo strkání hlavy do písku).
© P. Zatloukal
S eliminací mocenských a politických rovin byl za použití umírněného Urbánkova překladu zcivilněn i projev herecký. V teple rodinného krbu k sobě postavy často promlouvají neherecky tichým a navenek klidným tónem. Nebyl by to však Jan Mikulášek, kdyby alespoň sem tam nesáhl k výrazné divadelní stylizaci, která je jedním z nejcharakterističtějších prvků jeho režijního jazyka. Jednotliví aktéři tak – mnohdy ovšem až příliš střihově – oscilují mezi groteskně pitvornými polohami na straně jedné a silným utlumením k téměř bezbarvě přeříkávanému textu na straně druhé. Jako by ani nevěřili některým slovům, která vypouštějí z úst, přičemž jsou čímsi puzeni, aby své výpovědi nadsazeným podáním depatetizovali nebo parodovali. V případě Hamleta (Jiří Vyorálek) jsou duševní kotrmelce jaksi tradičně předpokládané; podobné náznaky psychické rozkolísanosti u Claudia (Pavel Zatloukal) a Gertrudy (Ivana Hloužková) poněkud posouvají úvahy o jejich lstivé vypočítavosti.
© Viktor Kronbauer
Jiří Vyorálek předkládá Hamleta poněkud klackovitého, zpočátku suverénně vystupujícího s pevným nekompromisním hlasem. V průběhu hry svou roli rozmanitě modeluje, Hamlet zjevně začíná přemýšlet – jeho hlas se čím dál častěji chvěje, gesta již nejsou konzistentní, a jeho sebedůvěra je záhy nečekaně vratká. Zatloukalův Claudius k princi cítí spíše osobní odpor, než že by se obával jeho státně-mocenských ambicí. Prospěchářsky přelétavý Polonius Vladimíra Hausera se zdá být příbuzensky spjat spíše s nízkými patolízaly Rosenkrantzem a Guildensternem (Michal Dalecký, Jiří Hajdyla) než s hrdým Laertem (Robert Mikluš). Anežka Kubátová jako Ofélie vyniká především v pasážích pomatenosti a zlomenosti (a při četných tvrdých pádech udivuje tato zjevem křehká herečka svou fyzickou zdatností).
Z prostředí nenormální rodiny Addamsových, jak je Hamletovo okolí prezentováno v jednom z komických výstupů, si zachovává tvář a čest jen Hamletův přítel Horatio (Tomáš Sýkora). Pouze on si neumaže ruce všudypřítomným marazmem a vzhledem k vyškrtnutí postavy krále Fortinbrase jako jediný křesá v nešťastném příběhu jiskřičku naděje.
Mikuláškovo pojetí Hamleta je pojetím odvážným. Režisérovo osobité vidění se bezmyšlenkovitě nesklání před Shakespearem, a už vůbec ne před dominujícím inscenačním územ. Mikulášek si hledá – a nutno zdůraznit že i nápaditě nachází – vlastní cestu k současnému dekódování složitého textu. Nezdráhá se klasickou tragédii zcizovat šlágry Karla Gotta, plyšovými delfíny, bublifuky či třeba zmíněnou paralelou s Addams Family. Lze však zřetelně cítit, že k zmíněným kacířským výstřelkům se neuchyluje prvoplánově v pochybné touze po originalitě, ale veden svou vizí je v rámci celku používá odůvodněně a důsledně.
© Viktor Kronbauer
Divadlo Husa na provázku, Brno
William Shakespeare – Hamlet
Překlad: Zdeněk Urbánek
Režie, hudba, výběr hudby: Jan Mikulášek
Scéna, kostýmy: Marek Cpin
Dramaturgie: Barbara Vrbová
Hrají: J. Vyorálek, A. Kubátová, P. Zatloukal, I. Hloužková, V. Hauser, R.
Mikluš, T. Sýkora, M. Dalecký, J. Hajdyla, A. Buršová, M. Bumbálek, A.
kubátová
Premiéra: 17. 1. 2009
Psáno z provedení 25. 6. 2009 v rámci festivalu Divadlo evropských
regionů v HK
Reklama
Dřevěné podlahy: velký výběr podlah, rychlé dodání vč. pokládky
Potřebujete garážová vrata na míru? Dodávky a montáž levně od nás
Kalkulačka, povinné ručení srovnání sazeb povinného ručení.
Řecké ostrovy a pevnina s CK travel 2002, odlety z Brna a Ostravy
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsán žádný komentář.







