Dnešní Figarova svatba?

Svého prvního brněnského uvedení se Figarova svatba dočkala v budově dnešní Reduty až roku 1797, jedenáct let po úspěšné pražské premiéře. Brňané přijali Mozartovu nejhranější operu buffu s chladem, inscenační tradice ožila až v polovině devatenáctého století. K poslednímu uvedení došlo skoro přesně před dvaceti lety na scéně Janáčkova divadla. Výběrem známého titulu po tak dlouhé době, a navíc zasazením do prostoru s úzkou historickou vazbou, vytváří z inscenace atraktivní událost.

Režisérka z překladů italského libreta Lorenza da Ponte vybrala v Brně již několikrát inscenovanou verzi Rudolfa Vonáska. Textovou předlohu příliš nekrátila, až se dostala k tříhodinové délce představení. Bohužel po předehře a prvních minutách je divákovi jasné, že režisérka má sice nápad a předtuchu, jak by mohl být Mozartův text dnes pojat, ale postrádá důslednou koncepci a pevnou vůli ji dodržet. Režisérka herce příliš nestylizuje, kostýmy Kateřiny Kerndlové, čerpající z módy 60. let, postrádají v inscenaci hlubší ideovou logiku, neodkazují k dalšímu významovému plánu (nepochopitelně působí zmínka o modelu z let 1968/69) ani nenachází ekvivalent v hereckém gestu či charakterech postav. Naopak herecká akce často strojeně a mechanicky přechází do taneční choreografie, nesouznící s dobou twistu, beatu a uvolněného společenského klimatu. Mizanscény se omezují na aranžmá běžných komunikačních vzdáleností jednotlivých postav. Úkryty milenců pod stolem či za lampou vypadají naivně a komicky. Na tento způsob převedení intrik a „schovávánek“ Da Ponteho libreta lze přistoupit, pokud bude celá inscenace stylizována do stejně vědomé naivity, ale strohost dekorací a reálný mobiliář tomu neodpovídá.

Náznaková scéna Tomáše Zmrzlého utváří prostor rozmístěním variabilních panelů. Výpravu doplňuje mobiliář „z Ikey“, kterému dominovala lampa lidského tvaru, dle režisérky částečně odkazující k aristokratickému nevkusu, částečně suplující osamělým postavám partnera k rozhovoru. Výtvarně pojednaná projekce na zadním prospektu má pomocí symbolů labyrintu dveří (1. a 3. jednání), očí (2. jednání) a vesmíru (4. jednání) odkazovat k vzájemné propojenosti privátních osudů, ztrátě anonymity či ponoru do meditativního objevování „vesmírných“ světů. Přes panely byla projekce obtížně vidět. V jejím použití vidím berličku inscenátorů instantně dávající dílu to, co měla utvářet scénografie a režie. Malířské pojednání obrazů odporovalo strohé scéně. Zásadní nedostatek inscenace spočíval v práci se světlem. Strohé panely mohly poskytnout prostor pro utváření atmosféry a významu situace pomocí různého svícení a symboliky, tento potenciál však zůstal nevyužit. Na první pohled nenáročná a flexibilní scéna vytvářela řadu problémů: při přestavbách docházelo k zbytečným průtahům a konstrukce panelů se zadrhávala o jeviště. Také nápad se zipem-oknem schází na nepraktičnost při kostrbatém rozepínání. Režisérka nepřekvapuje odvážností režijního uchopení klasického díla, ani řemeslnou precizností.

Oproti nejisté a nejednotné režii, klady inscenace spočívaly v pěveckých výkonech. Konstantně přesvědčivý výkon podal v roli hraběte Almavivy absolvující Tomáš Král. Student sice zůstával schematický v aristokratickém gestu a nepřekročil rámce několika základních mimických poloh. Svého hraběte však charakterizoval přímě, ale přesvědčivě a ve zpěvu dokázal velmi jemně a precizně obsáhnout procítěné vyznání i ukřivděný hněv.
Pokud domýšlíme osudy Figara a Hraběte v této inscenaci, pak nakupují ve stejných obchodech, baví se ve stejných podnicích, jezdí na stejné dovolené. Můžeme si pokládat otázku, zda dnes existuje privilegovaná vrstva, uzurpující si dle vlastní libosti právo zasahovat do života druhého člověka. K tomuto tématu Mozartovy Figarovy svatby režie Alice Kučerové nenašla zřetelný postoj.

Premiéra: 12. 4. 2008