DOT504 a Mah Hunt: Syrová romance přírodních pnutí

Komornost představení napomáhá křehkosti, místy až lyričnosti jednotlivých výstupů. Scelujícím tématem je lov v mnoha podobách. Choreografie se skládá z více kratších výstupů, které na sebe někdy navazují. Většina se jich pohybuje v abstraktní rovině, místy se konkretizují někteří aktéři či situace. Častý je titulní lov, dále omámení návnadou, spoutání. A nebo naopak únik, pronásledování, uchvácení. Důsledně se vyhýbají zobrazení racionálně jednajícího člověka; ponořují se k jeho zvířecí podstatě, k základním pudům. A nebo přímo předkládají zvířata.

Ze tmy na scénu přichází prototyp muže a ženy, samce a samice. Oba v bílém a s černými kloboučky; muž nosí na krku kravatu, žena nařasenou krajku. Namlouvací tanec, nebo osobitá milostná hra? Jeden přemlouvá druhého, snaží se ho zastavit, přitáhnout ho k sobě. Jakmile se mu to podaří, role se proměňují a vše začíná nanovo. Dva protikladné principy, které ale bez sebe nemohou existovat. Určení rolí je jen zdánlivé – i když jeden loví druhého, není jisté, kdo je ve skutečnosti loven. Už v tomto prvním obraze se představí poetika prostupující celou choreografií. Vcelku něžná témata jsou ztvárněna poměrně agresivními pohyby, kdy interpreti nešetří svá těla. Syrovost akcí se tak dostává do kontrastu s obsahem. Příkladem může být duet, kdy sebou vzájemně manipulují pomocí prstů držících zevnitř úst tvář toho druhého. Občasné výrazy bolesti hrané nebyly.

Na ostrůvku se ocitá rybář, pečlivě zamíří a nahodí. Čeká. Okolo plovoucí (ryba?) o návnadu zavadí, vyprovokuje lovce a unikne. Až po chvíli se na návnadu chytne a začíná zápas o svobodu, o to, kdo bude vtažen do čího světa. Silnější, i když snad jen zdánlivě, je muž. Žena-ryba končí svázaná do úhledného balíčku. Pracuje se s nápaditou, i když ve své podstatě minimalistickou scénografií. Scéna je tvořena bílým baletizolem a v pozadí sítí křídových barev prohnutou směrem k divákům, která je tvořena nepravidelnými prostřihy-oky. Vše ostatní je modelováno světlem. Ve výše popsané scéně je například voda tvořena prosvícením skrz síť, takže na podlaze jeviště vznikne obraz vodní plochy a rybářův ostrov je vymodelován překrývajícími se ostrými obdélníky.

Na vábničku je přilákána ženskost k hromádkám barevných kousků látek. Okamžitě je jimi okouzlená. Probírá se jimi, očichává je, nechává je klouzat po svém těle. Muž, chladnokrevný, ale i tak romantický krejčí jí z hadříků šije šaty – přímo na jejím těle. Vytváří si ji takovou, jakou ji chce mít, nebo se ji jen pokouší potěšit? Ona si ho ani v nejmenším nevšímá, je zcela pohlcená kupkami látek.

I zde je vidět, jak autoři nakládají s mnohovrstevnatostí obrazů a jejich nejednoznačností. Na jedné straně šití šatů pro ženu, které je ale na druhé straně pro ni nebezpečné. Jehla používaná mužem je velká, žena se neustále pohybuje a muž se musí neustále přizpůsobovat. A konečně není zcela jasné, zda je cílem potěšit ženu novým šatem, nebo ji tímto darem spoutat, zavázat si ji. K tomu žena postrádá lidský výraz, pohybuje se a k látkám přistupuje jako zvědavé zvíře. I její obličej zrcadlí pouhou fascinaci materiálem a barvou. Muž zde naopak figuruje jako prototyp romantického hrdiny, ale zároveň i určitý druh loutkáře, či chovatele, který si zdobí svou hračku. Možných výkladů je mnoho. A právě v tom vidím značnou přednost Mah Hunt! Divákům jsou předkládány jevištní situace, které v sobě spojují konkrétní obrazy, metafory i symbolické odkazy.

DOT504 Dance Company – Lenka Vágnerová a Pavel Mašek
Mah Hunt

Hudba: Ondřej Smejkal a koláž
Kostýmy, scéna: Jakub Kopecký
Světelný design: Jakub Kopecký, Jan Mlčoch
Světla: Jan Mlčoch
Zvuk: Jan Středa
Koncept: Lenka Vágnerová a Pavel Mašek
Choreografie: Lenka Vágnerová a Pavel Mašek

Účinkují: Lenka Vágnerová, Pavel Mašek
Délka: 55 minut
Premiéra: 4. září 2010, psáno z reprízy 24. října 2010