Typický Stanislavský! Spíš jako biomechanika. Možná taky trochu
brechtovské to bylo. Taky se občas zaklínáte Stanislavským a Mejercholdem?
Používáte slova Michail Čechov? Z toho, co nám docent Jakub Korčák na
DAMU vyprávěl a z reportáže ze semináře docenta Aleše Bergmana, pedagoga
JAMU, jsme vyrozuměly, že se oba hlásí k odkazu velikánů ruské moderní
klasiky, že na ně dokonce v přímé linii navazují. Chtěly jsme si to
ujasnit. Sešli jsme se v půl druhé ráno v Čapkáči. Docenti byli velice
milí, ochotní a prý tak unavení, že už s námi ani nechtěli
nic pít.
Tedy?
J.K.: Je pravda, že jsem v Rusku studoval. Studoval jsem ale i jinde. Rusko
tedy není jediný zdroj, ale nacházím tam mnohé inspirace.
A. B.: Já vůbec nejsem zastáncem toho, že bych měl jednoho guru a jenom
prodlužoval jeho linii. Jak v pedagogice, tak v režijní práci má člověk
řadu setkání a kontaktů, které na něho působí a které se v určitých
souvislostech mohou uplatňovat. Z hlediska pedagogiky herectví pro mě bylo
významné setkání s Alexejem Levinským, který dělá Mejercholdovu
biomechaniku, nebo s profesorem Jurijem Avšarovem, který dělal cvičení
Michaila Čechova.
J. K. : Já měl v Rusku možnost studovat u Marie Osipovny Knebel, která
byla žákyní Michaila Čechova i Stanislavského. Byla zároveň pedagožkou
Anatolije Efrose, Jerzy Grotowského a dalších. To je jedna taková pro mě
významná osobnost. Studoval jsem ale i u Anatolije Efrose, Anatolije
Vasiljeva a měl jsem možnost přihlížet režijní práci Jurije
Ljubimova.
Takže se nedá říct, že byste byli věrní jedné
metodě?
J.K: To určitě ne. Pro mě je stejně důležitá shakespearovská britská
škola, kterou jsem měl možnost poznat při pobytu v Londýně, stejně tak
jsem měl možnost poznat i německou školu, americká škola je pro mě zase
inspirativní jinak, takže se mi skládá více faktorů.
A.B.: Ohledně vlivů z jiných zemí, máme s Jakubem společný kontakt, to
byla paní docentka Marie Mrázková, velmi významná pedagožka pohybu a
choreografka. Byla to žačka Jaques-Dalcroze, tedy francouzské školy pohybu,
a to je pro mě výrazný vliv, ona mě vlastně naučila dostat do sebe
základní gramatiku hereckého pohybu a možnost nějakým způsobem herecký
pohyb číst.
To, co vyučujete, je tedy vaše vlastní metoda?
J.K: Já jsem přesvědčený, že má-li metoda fungovat, musí ji každý
objevit sám. Může tak dělat na základě metod jiných, je dobře, když se
přitom poučí, ale musí to stejně znovu objevit na základě své vlastní
zkušenosti
Takže systém mistra a žáka u nás nemá šanci
fungovat?
J.K: To má. Pro mě bylo nesmírně důležité mít své vzory. Mohu se jimi
nechat inspirovat, mohu na základě toho pochopit mnoho věcí, včetně
omylů, ale přesně je kopírovat není v tvůrčí profesi možné.
A.B: Metoda nesmí být nikdy strnulá, musí se neustále vyvíjet. Záleží
na samotném pedagogovi nebo režisérovi, žáku či herci. Z mého pohledu je
důležité, aby herce učili režiséři, kteří se sami setkávají se
spoustou herců různých typů a přístupů a musí svůj přístup
proměňovat podle toho, s kým pracují. Člověk sám se také stále učí,
poznává nové věci a nějakým způsobem je tam pak může vkomponovávat.
Má-li metoda být živá, tak nemůže být uzavřená.
Pochopila jsem správně, že přirovnáváte vztah režiséra a
herce k učiteli a žákovi?
A.B.: Ne, řekl jsem to proto, že jsme oba s Jakubem jak pedagogové, tak
režiséři, a dá se říct, že režisér, který pracuje delší dobu
v nějakém souboru, do určité míry pedagogizuje.
V divadelním světě se stále skloňují jména Čechov,
Stanislavskij, Brecht a další. Jak se díváte na to, že tato jména už
bereme jako úsloví a často ani pořádně nevíme, o čem která metoda
je?
J.K.: Všechny tyto metody jsou do značné míry zkreslované a mnohokrát se
s tím ve své praxi setkávám. Každý z nás, když se s nějakou metodou
setká, tak ji nějakým způsobem interpretuje, jako interpretujeme texty.
A lidi, kteří jsou následovníky a zároveň dokážou věrně rozvíjet
smysl toho, co oni dělali, je velice málo. Většinou jsou spíš ortodoxní
vyznavači, kteří často skutečný smysl zatemňují. To se dělo kolem
Brechta, o Stanislavském ani nemluvě. V době, kdy byl Stanislavskij už
nemocen, byla jeho metoda prohlášena za oficiální sovětský systém, ale ve
značně pokřivené podobě. Metoda je vždycky spojená s velkou osobností,
která něco vyzařuje.
A.B.: Právě třeba Metoda Lee Strasberga byla zcela spojena s jeho
osobností, s jeho schopností pohybovat se na hraně psychoterapie a
režijního působení. Ale chtěl jsem říct, že jak jste řekla ta tři
jména – Brecht, Stanislavskij, Čechov – tak je třeba rozlišit, kde jde
o pedagogickou metodu a kde o uměleckou. Není možné neustále srovnávat
Brechta se Stanislavským. Stanislavského systém není umělecký systém, ale
pedagogický. To, co vytvořil Brecht, je umělecká záležitost. A herecká
metoda Michaila Čechova je opět spíše pedagogická. A ještě je tady
problém, že velmi často jsou některé postupy skrze literaturu velmi těžko
poznatelné. To je například velmi markantní u problematiky Čechovova
psychologického gesta. Setkal jsem se s výklady, které byly diametrálně
odlišné. Proto je dobré, když dojde k přímému kontaktu s někým, kdo
se metodu učil přímo u pramene.
Až se rozhodnu stát se herečkou, jakou knihu si mám přečíst
nejdřív?
J.K.: Declan Donnellan, Herec a jeho cíl. A pak samozřejmě Michaila
Čechova.
A.B.: Když by to měla být úplně první kniha, co byste četla, tak bych
řekl Richard Boleslavský a jeho šest lekcí o herectví. To je Stanislavskij
v kostce. A je to velmi přehledné. Donnellan je vynikající, ale
začínajícímu herci bych ho já asi nedoporučil.
Petra Hanušková a Zuzana Malá
Napsat komentář