Enron v ND: to pravé téma v pravý čas na pravém místě

Lucy Prebble napsala tuto hru v roce 2009, tedy sedm let po skutečném pádu texaského energetického gigantu, společnosti Enron. Téměř ihned se Enron objevil také na jevišti londýnského Royal Court Theater a hra byla posléze nominována na Olivierovu cenu za drama. Enron se stal předzvěstí ekonomických propadů, které Ameriku a Evropu dohnaly o pár let později. Jeho dopředné účetnictví a zakládání fiktivních společností pro skupování vlastních dluhů z něj učinily ve skutečnosti bezcennou hvězdu na burzách celého světa. Prebble se podařilo jeho raketový vzestup, ekonomické čáry a strmý pád odhalit v přitažlivé zkratce a přesto srozumitelně, což jsou vůbec hlavní devizy jejího textu.

Režie Michala Dočekala pracuje s nekomplikovaným modelem vychytralý kapitalistický podnikatel kontra pracující oběti a nesnaží se postavám vtisknout hlubší psychologické propracování a motivace. Zjednodušující přístup, který by v jiných souvislostech působil mělce, Enron snese a uvedená schematičnost, která neodvádí divákovu pozornost, akcentuje někdy trochu komplikovanější téma. V tomto smyslu se režie pohybuje po tenkém ledě teprve v úplném závěru inscenace. Závěrečná scéna, kdy jsou vypočítávány povětšinou sociální důsledky krachu Enronu – množství výpovědí a osobních bankrotů, působí jako klišé, příliš angažovaně a vzhledem k předchozímu průběhu inscenace, která na mnoha místech využívá také svého humorného potenciálu, nesourodě. Samotný text i nekompromisně odsuzující a moralizující tón jeho interpretace bohužel mohou poskytnout nelichotivou optiku pro nazírání celé inscenace. Společenská kritika vyžaduje prostor, a proto by zde orientace měla být svobodněji ponechána v rukou diváka.

Dočekal téma odlehčuje vsuvkami muzikálových čísel, které prezentují pokřivené souvislosti burzovního prostředí. Akciová horečka 90. let jako pozlátková show makléřů a komodit v rytmech country (co jiného přece poslouchat v Texasu) je protikladem minimalismu scén z kanceláří Enronu. Vtip a nadsázka plynoucí ze zpodobení podloudných finančních strategií jako raptorů, prehistorických ještěrů z Jurského parku, vnáší do inscenace osvěžující černo-humornou stránku.

Navíc se jasně ukazuje, že Enronu sluší velké jeviště, v jehož prostoru vyniká neosobní charakter prostředí. Jednoduchá moderní scénografie Martina Chocholouška podtrhuje vyprázdněnost i široký přesah Firmy. Scénu tvoří pouze několik bílých panelů, na které jsou promítány burzovní grafy a logo. Obří projekce křivky padajících akcií, kterou z popředí jeviště sleduje jako struna napnutý Jeff Skilling, působí komicky i mrazivě. Naproti tomu raptoři mohli zůstat uvězněni v moderním suterénním prostoru. Jeskyně, ve které se pohybují ve druhé části inscenace, je zbytečně konkretizující.

Soubor ND funguje v Enronu dobře jako tým. Nejvíc pozornosti na sebe přirozeně strhávají David Matásek jako egoistický Jeff Skilling, nekompromisní hráč, jehož poker face dokáže vydělávat miliardy, a Jan Dolanský v roli neurotického finančního ředitele Andyho Fastowa, krotitele přecpaných raptorů. Oběma se podařilo vyjádřit zároveň obrovský vliv i malost postav. Dolanský těží komediální potenciál z Fastowovy roztržitosti ekonomického génia, ale zároveň ho organicky proměňuje v komického super hrdinu – krotitele ještěrů, aby nakonec předvedl jeho bezpáteřnost před soudem. Matáskovu Skillingovi chybí silnější charisma, větší schopnost přesvědčit, kterou by měl Skilling oplývat. Příliš brzy dává najevo, že si nevěří ani on sám. Naopak zajímavý přerod bodrého texaského magnáta zachytil Václav Postránecký jako Ken Lay. Výkonům všech herců by ovšem prospělo, pokud by režie narušila ve většině případů stejné a monotónní vstupy na scénu otvírající se bránou v zadní části. Scény, které se odehrávají v kancelářích, by získaly dynamiku, jejíž absence někdy jinak kvalitní herecké výkony zbytečně tlumí.

Samozřejmě je podstatné, že Enron je poměrně zdařilou inscenací. Snad ještě důležitější ale je, že se na českém jevišti vůbec objevil. To, že jej uvedlo právě Národní divadlo, je plusem navíc. Enron není inscenací, která vás nechá usednout do pohodlného křesla a na dvě hodiny vypnout tok myšlenek. Právě proto ale stojí za to ho vidět.

Národní divadlo
Lucy Prebble: Enron

Překlad: Jan Tošovský
Režie: Michal Dočekal
Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
Scéna: Martin Cocholoušek
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Hudba: Daniel Fikejz

Hrají: David Matásek, Jan Dolanský, Václav Postránecký, Petra Špalková, Jan Bidlas a další
Premiéra: 16. února 2012, psáno z představení 21. 3. 2012