Evžen Oněgin, nudící se a láskou zmítaný…

Právě verše dodávají příběhu, který se bez jediné pauzy odehrává na malé scéně, na působivosti, křehkosti, vtipnosti a v závěru dojímavosti. Scéna Marka Cpina je prostá, představuje ji jeden šlechtický pokoj v bílé barvě, pár židlí, krb, několik lampiček, dveře. Nábytek se několikrát jednoduše přestaví a tak se mění místa děje – dům Oněgina, dům Larinových, salon, ve kterém se později setkává Oněgin s Taťánou. Celkově tento uzavřený prostor vyzařuje pocit stísněnosti. Na pozadí jednoduché scény vynikají lehce stylizované kostýmy, doplněné u žen o rozcuchané paruky a u mužů o výrazné líčení. Stylizovanost je patrná i v hereckém vyjadřování. Postavy tak – i díky kostýmům – působí téměř jako nějaké figurky. O stísněnosti nemůžeme mluvit v souvislosti s Mikuláškovou autorskou hudbou, která naopak velice citlivě střídá jemné a vášnivější tóny a podkresluje tak vždy dokonale atmosféru děje.

Začátek příběhu má spád. Vše se odehraje rychle. Znuděný Oněgin (Tomáš Dastlík) přijíždí z Petrohradu na venkov, kde mu dělá společnost jediný přítel, básník Lenský (Lukáš Melník). Díky záměrné grotesknosti v předvádění běžných činností, kterými se zde Oněgin snaží zabavit, např. v předvádění jízdy na koni nebo v hraní ping-pongu, má divák úsměv od ucha k uchu. Ale ve chvíli, kdy se Oněgin seznámí s krásnou a vznešenou Taťánou, kdy v ní vzbudí lásku, kterou zatím sám neopětuje, kdy zradí přítele Lenského a nešťastnou náhodou ho zabije v souboji, tento úsměv pomalu ztuhne.

Po smrti Lenského chce Oněgin nalézt klid v cizině, ale to se mu nepodaří. Když se po letech vrací, Taťána je už provdána. A když jí Oněgin vyzná lásku, nechce zradit svého muže a odmítne ho.

Celá inscenace se soustředí právě na vztah Oněgina a Taťány, který stojí po celou dobu v popředí a je znázorněn zajímavým a originálním způsobem, který dojímá k slzám diváky i samotné herce. Pro Mikuláška není problém ani to, že to podstatné, co se mezi Oněginem a Taťánou stane, se odehraje vlastně v dopisech. Celá záležitost je vyřešena dojemným monologem Taťány, v podání výborné Terezy Vilišové, která v tomto momentu jakéhosi citového vyvrcholení dokáže působit velice zranitelně. Oněgin Tomáše Dastlíka pak popíše černým fixem téměř všechny stěny v pokoji. Místnost se mění v obrovský dopisní papír, na kterém Evžen roztřeseně vyjádří svůj hluboký cit. Když je odmítnut, ztrácí poslední naději, že by konečně mohl dát svému životu smysl. „Ach… já píši vám…“

Zdá se, že Bezruči svou letošní „srdcervoucí“ sezonu začali opravdu na jedničku. Evžen Oněgin by mohl být snad i jedním z favoritů letošního ostravského divadelního festivalu, který je teprve před námi.

premiéra 5. října 2007