Glengarry Glen Ross: Prodej realit pro otrlé

Inscenace disponuje několika zajímavými režijními momenty. Jak už jsme u Sokola zvyklí, na některých místech opět nezapře filmové ladění. Týká se výrazné práce s hudbou, doznívání jednotlivých výstupů, ale v případě Glengarry Glen Ross je tento aspekt podpořen i zajímavou scénou, a to především v první části. V sushi baru na pozadí pásu s projíždějícími pochoutkami se hrdinové střídají na pohyblivé lavici. Dojem filmového záběru vyvolává i černá látková stěna těsně rámující pohled do restauračního boxu. Obrazy tedy tentokrát před diváky defilují skutečně filmovým způsobem. Ve druhé části se přesouváme do samotné realitní kanceláře, kde osvěží vtipná zvuková hra s vnitřní prosklenou pracovnou. Sokol zkrátka ví, jak diváka netradičně zaujmout a pobavit, a to je vždy velké plus.

Ačkoliv se nad vtipně podávanými ohavnostmi konkurenčního boje dobře bavíte, občas k vám nutně zabloudí myšlenka, že příval vulgarit, které jsou postavám vkládány do úst, působí přehnaně a především, což je horší, samoúčelně. Mametovy texty (podobně jako hry Martina McDonagha, které Sokol také překládal, a v tomto ohledu úspěšněji) jsou samozřejmě známy výrazným, hovorovým a také vulgárním jazykem, ale přesto se domnívám, že s peprností textu bylo v tomto případě třeba pracovat uvážlivěji a účelněji. Zmizely by rozpaky, které se na několika místech objeví, a naopak by byla podpořena komičnost celkového vyznění. Především v první části inscenace chvílemi bojuje také s rozvláčností děje, ale pohyblivá scéna zaměstnává divákovu pozornost natolik, že na nudu a zívání nedojde.

Herecký soubor Činoherního klubu předvádí celou škálu přesvědčivých postav zoufalců, kteří čekají, až se jim začne plnit jejich americký sen. Někteří vyčkávají trpělivě a bojácně, další jsou nerudní, pro jiné je tahle hra poslední šancí na úspěch. Každá postava je jiná, ale všechny dohromady a dobře zahrané skládají obchodnickou mozaiku pro otrlého diváka. Koneckonců u pánů Dulavy nebo Pavlaty ani nejsme zvyklí na špatné výkony. Tím, kdo ovšem v Glengarry Glen Ross opravdu překvapí a po celou dobu exceluje, je tentokrát Michal Suchánek. Jeho Richard Roma přináší na jeviště rafinovanou úlisnost a vypočítavost na úrovni nejen obchodních vztahů. Nacvičené prodejní rétorické projevy i komické výstupy, kdy Romovi ujedou nervy, zvládá Suchánek s lehkostí a v obou případech mu publikum zaslouženě oplácí smíchem.

Glengarry Glen Ross v Činoherním klubu není inscenací, kterou ocení každý. Manželský pár důchodového věku vedle mne o přestávce marně a znechuceně řešil otázku, proč se všichni smějí, když na jevišti zazní „nějaká sprosťárna“. Nicméně potěší většinu hlediště, která dny prosedí v kanceláři, kde je neustále popoháněna k vyšším a vyšším pracovním výkonům. Sokol hru o motivační šikaně navíc podává zasvěceně a nápaditě. I přes těch několik uvedených kontroverzí stojí za to Glengarry Glen Ross vidět.

Činoherní klub, Praha
David Mamet: Glengarry Glen Ross

Překlad: Ondřej Sokol
Režie: Ondřej Sokol
Dramaturgie: Roman Císař a Vladimír Procházka
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Katarína Hollá

Hrají: Michal Pavlata, Domingos Correia, Jaromír Dulava, Michal Suchánek, Pavel Kikinčuk, Otmar Brancuzský, Matěj Dadák
Premiéra: 6. června 2011, psáno z první reprízy