Happy New Fear: Orestek Na zábradlí

Je to vlastně banální story, která by se dala shrnout do několika titulků z Blesku: manžel odjede na služební cestu, manželka si mezitím najde milence, nepohodlný člen domácnosti je po svém návratu brutálně zavražděn a následně pomstěn svými potomky, kteří jsou za to odsouzeni k trestu smrti. Jak už to tak u antických dramat bývá, předchází této epizodě poněkud komplikovanější historie. Při původním provedení řeckých rodinných seriálů se znalost mýtu předpokládala, pro Fričovu úpravu je podstatné snad jen tolik, že zmíněný pán má u ženy vroubek za zabití nejstarší dcery.

Autorství textu je připsáno Eurípidovi a kolektivu, což spíš než ke skutečnosti, že se touto látkou zabývalo množství antických autorů, odkazuje k dřívější Fričově režii na téže scéně, Tartuffe Games podle pana Molièra a kolektivu. Kolektivem je zřejmě především duo Frič-Ferenzová, které je podepsáno pod úpravou textu. Úprava tu ovšem neznamená totální dekompozici mýtu – právě naopak, půjdeme-li po dějových faktech, zůstává příběh téměř nedotčen. Variace v podtitulu spočívá spíše v práci s jazykovou rovinou hry. Text je kompilátem několika překladů, od vznešených strof klasického filologa Ferdinanda Stiebitze po skvělý Pyladův monolog v překladu Jaroslava Achaba Haidlera. Součástí úpravy jsou i „antické“ mutace dětských říkadel („jedna dvě, hybris jde – katarze nepřijde!“), rytmizované pasáže chóru („Heleno, ty děvko!“) či intertextuální citace (Shakespeare, Golding, Mayenburg…). Dojde na reprodukované (Voyage voyage) i původní diskohity a občas padne i nějaké to „hovno“. Představení se ostatně neobešlo bez pohoršených komentářů zástupců nejstarší divácké generace – inscenaci si zřejmě nejvíce užijí ti, kdo prožívali dětství na přelomu osmdesátých a devadesátých let, stejně jako Frič, jehož záliba v tomto období je patrná i z dalších režií (House of Love I a II v Rubínu).

Retro atmosféru inscenace ovšem nevytváří sám text, do zmíněného období jej zasazuje až scéna (Matěj Sýkora) a způsob, jakým s ní režisér pracuje. Orestkovo dětství se odehrává v panelákové koupelně z umělého kartonu, kde máma Klytaiméstra pere ve staré tatramatce a táta Agamemnon restuje chobotnici na prádelním bubnu. Královský trůn je vlastně obrácená vana (rod Átreovců se měl mimochodem podle věštby po tři generace koupat ve vlastní krvi). Charakteristiku postav i doby úspěšně dotváří kostýmy (Barbora Zelníčková) – Klytaiméstřin turban z ručníku jako symbol péče o uvadající krásu, cecíky na froté župánku uplozené, ale starostlivé matky, čelenky ve stylu Cvičme v rytme či šaty sešité z různých koberečků a šátků, odpudivé silonové punčocháčky.

Punčocháčky ostatně nosí i Orestek, jediný chlapec v sídlištní partičce, do které patří kromě jeho sestry Elektry a sestřenky Hermioné taky kamarádka Pyladés. Zpočátku je jejich chráněncem – má nejmíň kuráže a projevuje se spíš jako holčička. Jenže je pořád malým Átreovcem – a ti mají temnotu v krvi. Dle zákonitosti „násilí plodí násilí“ nakonec stáhne nafukovací rukávky, podle vzoru sprejerů a na znamení počátku nového krveprolití napíše na zeď Happy New Fear a jde se mstít.

Ivan Lupták v titulní roli hraje tuto proměnu zpočátku jako nechtěnou, ale nezbytnou – po spáchaných vraždách se dostaví výčitky svědomí – po rozsudku tribunálu ale Orestek zmužní a nakonec vyhlásí další mstu. Bratra ke všemu prosí i ponouká odhodlaně vzpurná Elektra Natálie Řehořkové, Hermioné v podání Natálie Drabičšákové se naopak drží stranou ve snaze být se všemi zadobře, což se jí stane osudným. Transformace mytického Pylada v Pyladés nabízí Gabriele Pyšné prostor rozehrání půvabných projevů první dětské lásky, výborná Kristina Maděričová hraje Klytaiméstru nikoliv jako proradnou zrádkyni, ale jako znuděnou ženu v domácnosti, které je zkrátka bližší košile než kabát, a pak z toho má špatné spaní. Dvojrole Miloslava Mejzlíka (Agamemnón, Menelaos) a Ladislava Hampla (Helena, Aigisthos) navozují pocit, že bez viny není nikdo – aktéři se střídají a zlo má stále tutéž tvář.

Jan Frič je režisérem, který si již delší dobu vytváří výrazný rukopis, a to zcela bez souvislosti s povahou inscenovaného textu – jeho osobitý humor a originální gagy (zde za všechny aspoň „posílání“ poštovních holubů nebo věštění z novin) se projevuje stejně při zpracovávání současného finského dramatu, klasicistické komedie charakterů či antické tragédie. Orestkem Frič opět dokazuje, že je jedním z nejnadějnějších tvůrců své generace.

Divadlo Na Zábradlí, Praha
Eurípidés a kolektiv: Orestek (Variace na antické téma)

Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová
Scéna: Matěj Sýkora
Kostýmy: Barbora Zelníčková

Hrají: Ivan Lupták, Natálie Řehořová, Gabriela Pyšná, Miloslav Mejzlík, Kristina Maděričová, Ladislav Hampl, Natália Drabiščáková
Premiéra: 11. března 2011. Psáno z reprízy 25. března 2011.