Helverova noc aneb Jak se v Celetné na chvilku zastavila válka a semlela člověka

Do druhého směru náležejí převážně evropská dramata konce dvacátého století, spadající někam do kvalitního středního proudu. Tedy žádné coolness, ale ani žádné bezduché konverzačky. Jde o hry již koncipované pro tento typ i styl divadla, např. Bauresimovo Norway.today či Růže pro Algernon od Daniela Keyese. A do této druhé linie spadá i hra polského dramatika se švédským pseudonymem Ingmar Villqist, Helverova noc, kterou režíroval Jakub Špalek.

Hraje se takzvaně "na komoru", tedy že diváci sedí na jevišti. Byl jsem na dvou představeních a kapacita takto upraveného hlediště nepřevýšila, podle mého odhadu, 30 míst. Takto upravený prostor kombinuje v sále zároveň atmosféru intimního kontaktu s herci a současně osamělosti několika lidí v prázdném tmavém sále. Tato osamělost se ještě akcentuje tím, že jeviště samo je poměrně vysoké, a tak se za zády diváků otvírá jakási pomyslná propast. Herci hrají na mírně vyvýšené plošině, za kterou je hrubá stěna jeviště s několika výklenky, ve kterých jsou vsazeny potapetované desky s okny. Ty opticky vytvářejí strop místnosti, což v kombinaci se zvýšenou podlahou vytváří dojem stísněnosti. To je ještě umocněno hereckou akcí – když někdo do výklenku vstoupí, musí se krčit, aby nedostal ránu do hlavy. Celková výprava (Libuše Josefy) je pojata realisticky a je z ní možno vyčíst historické zařazení někam k polovině dvacátého století.

Výrazným prvkem inscenace je hudba Michala Pavlíčka, která pouze neilustruje probíhající děj, ale funguje jako jakýsi zesilovač vyvolaných emocí – např. hlasitá elektronická hudba v okamžiku zatmívačky posiluje napětí. Pouze hudbou je také ztvárněn probíhající převrat venku za okny, který v podobě vtíravého elektronického rytmu pomalu proniká do bezpečného prostoru obou postav. Nejprve pouze při otevřeném okně, ale posléze už bez ohledu na nějaké překážky.

Helver (v programu nadepsán jako On) Petra Lněničky je mírně zaostalý, přesto však leccos chápající mladý muž, který chlapecky hledá nějakou silnou osobnost, ke které by se mohl přimknout. Naivně podléhá iluzi, že se může stát vojákem jako všichni ostatní a že to ho zařadí mezi tzv. normální lidi. Slepě se učí pokyny z vojenské příručky a jejich nácvikem uzurpuje svou opatrovnici Karlu (opět, nadepsána jako Ona). Tu hraje v Celetné Monika Zoubková. Její role není tak vděčná jako Lněničkova, v podstatě mu po většinu hry nahrává. A v pozadí, kdy vystupuje jako vzorná opatrovnice, která má péči, aby Helver snědl polévku, je rozhodně jistější než ve svých niterných zpovědích. Ty jsou jako patetické již napsány, ale herečce se je nedaří nějak zvlášť rozehrát a působí poněkud prázdně. A to i přesto, že se zdálo, že ony monology "vnitřně prožívá".

Ale i přesto je to jedna z výrazně lepších inscenací, kterou lze na pražských jevištích vidět. Pokud chcete vidět komorní, úderné, citově náročné a dobré divadlo, můžu jenom doporučit.