Hledači andělů

Inscenace nepotřebuje příběh, režisérka a vedoucí ateliéru Jana Janěková propojuje jednotlivé zpovědi postav jen volně. Etudy jednotlivých postav střídají skupinové výstupy. Scénickou akci živě doprovází Vít Šujan (kontrabas, kytara) a Jana Janěková (piano) i občasný doprovod herců na klarinet (Lukáš Janota) nebo housle (Ivana Skálová). Po úvodním rozestavění a společné písničce se herci usazují na židle na zadním horizontu a zbytek scény zůstává prázdný. Frida Kahlo (Katarína Ivánková) divákovi předhazuje své morfiové a alkoholové srdce chromé malířky nebo se ocitá v kabaretu s německou herečkou (Světlana Slováková), či sleduje Sarah Bernhardt (Soňa Broková) obletovanou nápadníky. Více se ale postavy ocitají osamoceny, v jakési samomluvě nebo vzájemné zpovědi. Bláznivá Viktorka (Kristína Šimegová) si spolu s Andělem s lidskou tváří (Filip Tunáček) ujasňuje, z čeho jí vlastně přeskakuje, Gaspar Debureau předvádí pantomimu, kde je mu řečeno, ať si pro obveselení smutné duše dojde na vlastní představení.

Ikony uměleckého světa slouží k osobní výpovědi herců, ti poměřují osud postavy s vlastním životem a komentují své okolí i výkony ostatních. Tento rámec se ale nedaří naplnit, výkony konfrontace působí strojeně a násilně. Soňa Borková nepochopitelně koktá, než se nasouká do své role Sarah Bernhardt. Šaškoviny Viktora Poláška v roli Andyho Warhola více ruší, než baví, vtípky se často nedostanou přes rampu. Hra na velké osudy zůstává pouhou exhibicí vlastních snů, k jejich svébytným rozehráním je jen nakročeno. Intimní zpovědi střídají pózy, malé sny velké banality.

"Hranice mezi spontánností a jejím předstíráním se stále napíná a provází celé představení..."

Hranice mezi spontánností a jejím předstíráním se stále napíná a provází celé představení, tak jako poezie Generála Poety Lukáše Janoty. Vždy vybíhá před forbínu, zbrkle, ale hrdě si nasazuje vojenskou lodičku a recituje. Verše banalitu poetizují a činí ji krásnou, generálova vážnost kontrastuje s milou pitomostí slovních spojení. Právě Janota si získává největší pozornost a aplaus publika díky kondenzaci upřímného vyznání a hravé sebeironie.
Vtip akcentují i kostýmy Viktora Poláška. Vždy ukrývají jednoduchý detail odhalující charakter jednotlivých postav. Stranu Generálova saka pokrývají metály nebo rukáv obleku slavného shakespearovského herce Lawrence Oliviera (Branko Mižičko) je zas o trochu kratší, aby lépe vynikla ruka třímající lebku.

Oproti dílčí ironii se celek inscenace odvíjí v konfrontaci sentimentálních a útrpných nálad postav a až didakticky poučném sdělování životních Pravd. Kouzlo představení spočívá v nadšené snaze sdělovat a nemá smysl ji hercům vytýkat. Lze ale připomenout, že jde rozvinout i rafinovanější a propracovanější formy sdělování vnitřní svobody a radosti. Ale koneckonců trocha banality neškodí a sentiment k muzikálu patří. Divák se pak ptá po vlastních hodnotách a snech a mezích tolerance. Inscenace třetího ročníku mu dává dostatečný prostor k rozjímání.

Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jana Janěková, Dana Klementová:
Anděl z půdy aneb co vodnes čas
Režie, scénář, scéna Jana Janěková, hudební nastudování Dana Klementová,
kostýmy Viktor Polášek. Studio Marta – Scéna Divadelní fakulty JAMU.
Premiéra 21. 10. 2007