Hon na Jednorožce v Minoru: Bolševik je vlk!
Existují určité stereotypy o tom, jak má vypadat výchovné umění vhodné pro děti. Mělo by cca něžným způsobem rozvíjet fantazii a nenápadně indoktrinovat naše „hloupoučké“ potomky základními mravními maximami. Budiž, ale Jan Jirků to umí zajímavěji. Nebojí se totiž důvěřovat mladému, ale přece jen svébytnému rozumu svých diváků a naložit na něj úkoly náročnější, než jaké si dovolí například strýček Disney.
Hon na Jednorožce není fantasy, jak by z názvu mohlo vyplývat. Přestože jde o příběh místy takřka neuvěřitelný, zůstává plně reálný, ba dokonce dokumentární. Sleduje totiž životní peripetie mladého skauta Luboše Jednorožce, který byl před dávnými časy skutečně skřípnut v dějinném soukolí Československa padesátých let. Ano, správně již tušíte, že Lubošův příběh otevírá téma totalitní zvůle, kterou je naše minulost poznamenána. Luboš byl totiž ve svých pětadvaceti letech v podstatě pro nicotnost odsouzen k nuceným pracím v Jáchymově, což znamenalo s velkou jistotou zničený život, s trochou smůly pak i smrt. Odvážný skaut si to ale nenechal líbit a z jáchymovského koncentráku uprchl. Čímž začala bláznivá eskapáda skrývání, útěků, honiček, přestřelek, podivuhodných setkání, zatčení a dalších útěků. Protkaná navíc tenkou křehkou nití milostného příběhu. Hollywoodský scenárista by mohl závidět. V Minoru přitom vycházeli ze skutečných deníkových záznamů, dopisů a vzpomínek dnes již starého pana Jednorožce. A právě zachovaná vzpomínková forma výrazně podtrhuje dojem autentičnosti příběhu, ale i reálií, ve kterých se odehrává. Vzpomínka má totiž sílu skutečně prožitého, dalece přesahující sebelepší odborné reflexe. Proto právě ona nejvýmluvněji oživuje doby minulé, včetně té komunistické, kterou by dnes až příliš mnoho lidí nejraději zapomnělo docela.
Ústřední postavou je tedy vypravěč – Luboš, jehož povídání by vlastně k plnohodnotnému zážitku stačilo. Už samotné poslouchání o fascinujících lapáliích duchaplného mladíka, který si v krajních situacích dokázal vybavit poučku ze skautské příručky nebo scénu z Rodokapsu a jimi si zachránit život, je totiž strhující. Janek Jirků je ale režisér, který oplývá bezbřehou divadelní fantazií, a tak i scény z Lubošova života ilustruje patřičně bohatou jevištní akcí. Míchá tedy činohru, muzikál a loutky, realismus s lyrickou fantaskností, grotesknost i sentimentalitu. Vše ve vysokém temporytmu poháněném a dokreslovaném živou kapelou, z níž vyčnívá především nápaditý bubeník, jehož hrátky by klidně vydaly na menší sólový koncert nebo aspoň afterparty. Děti režisér děsí příslušníky socialistické armády, pohybujícími se v hrozivých vlčích maskách se svítícíma očima a mávajícími samopaly. Dospělé dojímá černým humorem existenciální balady, ve které za svitu luny démonický jáchymovský vrátný pěje o svém údělu zabijáka uprchlíků. A to je jen ochutnávka z mnoha dílčích motivů. Velmi pěkně vymyšlený je také druhý plán rámující celé představení. Ten sestává z loutkohry, která se odehrává za poloprůhledným závěsem, oddělujícím zadní část jeviště. Tam je snímána kamerou a na zmíněný závěs promítána, čímž se její proporce vůči živým hercům zvýrazňují. Loutkové obrazy příběh skvěle doplňují a ilustrují. Obzvláště ty, při nichž hrdě vzepjatou figurku jednorožce pronásledují modely krvelačných vlků: krásně se tu zrcadlí a zesilují emoce ze sledovaného děje. Mimochodem obavy, že by mohlo v Minoru jít o nestravitelnou přeplácanost, nechá tahle imaginativní jízda daleko za sebou. Vše totiž slouží příběhu a tudíž do sebe dobře zapadá.
Představení si také udržuje jistou míru tajemství, protože Luboš se za celou dobu na scéně neobjeví. Zůstává pouhou siluetou pohybující se vzadu za závěsem a obsluhující loutky. Jeho hlas se k nám dostává přes mikrofon, jako by přicházel odkudsi z dálky. Snad z Ameriky, kam se mu přece jen podařilo nakonec utéci. Plný vizuální kontakt s hercem ale nechybí. Jirků totiž projevil vynikající cit pro výběr představitelů, kterým inscenaci hodně pomohl. Ondřej Bauer v roli Luboše Jednorožce má totiž hlas tak měkký a dobrosrdečný, že bohatě stačí k tomu, aby si ho divák oblíbil a po celou dobu mu fandil. Stejně dobře padnou role i dalším: například Karel Kratochvíl jako udavač a vrchní estébák sugestivně podává úlisnost totalitní hrůzy svým na první pohled vlídným úsměvem, s nímž ovšem bez mrknutí oka (zato s výsměšnou ironickou jiskrou v něm) rozhoduje o něčím životě a smrti. Pro figuru dokonale upraveného, korektního, ale bezskrupulózního hajzla výborná volba. Podobně jako u vytáhlého Petra Vaňka, který na sebe bere trochu jinou podobu zla v roli básnivého bachaře. Stačí mu doplnit zarostlou žoldáckou tvář pomalým, skoro somnambulně klátivým pohybem a mírně zastřeným hlasem. Z jeho řeznického vrátného tak začne vycházet až mystický děs.
V Minoru se povedlo udělat adrenalinový nášup, který má duši a především smysl. Smysl v tom, že i když má jasný názor, necpe dětem žádná předžvýkaná statická moudra, ale chytře je vybízí k tomu, aby se na navštívené představení a na socialistické období začaly samy doptávat. Nezbývá než doufat, že rodiče a učitelé, na které připadne nelehký úkol zvídavým ratolestem odpovídat, neucuknou a nepokazí celou dobrou věc.
Divadlo Minor, Praha
Jan Jirků, Adéla Balzerová & kol.: Hon na
Jednorožce
Námět: Lubomír Jednorožec, Mikuláš Kroupa, Martin
Kroupa
Režie: Jan Jirků
Dramaturgie: Adéla Balzerová
Hudba: Dalibor Mucha a Tomáš Vychytil
Výprava: Kamil Bělohlávek, Antonín Šilar
Kostýmy: Tereza Venclová
Hrají: Kateřina Tichá, Anna Schmidtmajerová, Ondřej
Bauer, Gustav Hašek, Hynek Chmelař, Karel Kratochvíl, Jiří Laštovka,
Ondřej Nosálek, Petr Vaněk
Kapela: Dalibor Mucha, Jan Hrovatitsch, Tomáš Vychytil
Premiéra: 15. 11. 2009, psáno z reprízy 30. 4. 2010