Existují určité stereotypy o tom, jak má vypadat výchovné umění
vhodné pro děti. Mělo by cca něžným způsobem rozvíjet fantazii a
nenápadně indoktrinovat naše „hloupoučké“ potomky základními
mravními maximami. Budiž, ale Jan Jirků to umí zajímavěji. Nebojí se
totiž důvěřovat mladému, ale přece jen svébytnému rozumu svých diváků
a naložit na něj úkoly náročnější, než jaké si dovolí například
strýček Disney.
Hon na Jednorožce není fantasy, jak by z názvu mohlo vyplývat.
Přestože jde o příběh místy takřka neuvěřitelný, zůstává plně
reálný, ba dokonce dokumentární. Sleduje totiž životní peripetie mladého
skauta Luboše Jednorožce, který byl před dávnými časy skutečně
skřípnut v dějinném soukolí Československa padesátých let. Ano,
správně již tušíte, že Lubošův příběh otevírá téma totalitní
zvůle, kterou je naše minulost poznamenána. Luboš byl totiž ve svých
pětadvaceti letech v podstatě pro nicotnost odsouzen k nuceným pracím
v Jáchymově, což znamenalo s velkou jistotou zničený život, s trochou
smůly pak i smrt. Odvážný skaut si to ale nenechal líbit a
z jáchymovského koncentráku uprchl. Čímž začala bláznivá eskapáda
skrývání, útěků, honiček, přestřelek, podivuhodných setkání,
zatčení a dalších útěků. Protkaná navíc tenkou křehkou nití
milostného příběhu. Hollywoodský scenárista by mohl závidět. V Minoru
přitom vycházeli ze skutečných deníkových záznamů, dopisů a vzpomínek
dnes již starého pana Jednorožce. A právě zachovaná vzpomínková forma
výrazně podtrhuje dojem autentičnosti příběhu, ale i reálií, ve
kterých se odehrává. Vzpomínka má totiž sílu skutečně prožitého,
dalece přesahující sebelepší odborné reflexe. Proto právě ona
nejvýmluvněji oživuje doby minulé, včetně té komunistické, kterou by
dnes až příliš mnoho lidí nejraději zapomnělo docela.
Ústřední postavou je tedy vypravěč – Luboš, jehož povídání by
vlastně k plnohodnotnému zážitku stačilo. Už samotné poslouchání
o fascinujících lapáliích duchaplného mladíka, který si v krajních
situacích dokázal vybavit poučku ze skautské příručky nebo scénu
z Rodokapsu a jimi si zachránit život, je totiž strhující. Janek Jirků je
ale režisér, který oplývá bezbřehou divadelní fantazií, a tak i scény
z Lubošova života ilustruje patřičně bohatou jevištní akcí. Míchá
tedy činohru, muzikál a loutky, realismus s lyrickou fantaskností,
grotesknost i sentimentalitu. Vše ve vysokém temporytmu poháněném a
dokreslovaném živou kapelou, z níž vyčnívá především nápaditý
bubeník, jehož hrátky by klidně vydaly na menší sólový koncert nebo
aspoň afterparty. Děti režisér děsí příslušníky socialistické
armády, pohybujícími se v hrozivých vlčích maskách se svítícíma
očima a mávajícími samopaly. Dospělé dojímá černým humorem
existenciální balady, ve které za svitu luny démonický jáchymovský
vrátný pěje o svém údělu zabijáka uprchlíků. A to je jen ochutnávka
z mnoha dílčích motivů. Velmi pěkně vymyšlený je také druhý plán
rámující celé představení. Ten sestává z loutkohry, která se
odehrává za poloprůhledným závěsem, oddělujícím zadní část
jeviště. Tam je snímána kamerou a na zmíněný závěs promítána, čímž
se její proporce vůči živým hercům zvýrazňují. Loutkové obrazy
příběh skvěle doplňují a ilustrují. Obzvláště ty, při nichž hrdě
vzepjatou figurku jednorožce pronásledují modely krvelačných vlků:
krásně se tu zrcadlí a zesilují emoce ze sledovaného děje. Mimochodem
obavy, že by mohlo v Minoru jít o nestravitelnou přeplácanost, nechá
tahle imaginativní jízda daleko za sebou. Vše totiž slouží příběhu a
tudíž do sebe dobře zapadá.
Představení si také udržuje jistou míru tajemství, protože Luboš se
za celou dobu na scéně neobjeví. Zůstává pouhou siluetou pohybující se
vzadu za závěsem a obsluhující loutky. Jeho hlas se k nám dostává přes
mikrofon, jako by přicházel odkudsi z dálky. Snad z Ameriky, kam se mu
přece jen podařilo nakonec utéci. Plný vizuální kontakt s hercem ale
nechybí. Jirků totiž projevil vynikající cit pro výběr představitelů,
kterým inscenaci hodně pomohl. Ondřej Bauer v roli Luboše Jednorožce má
totiž hlas tak měkký a dobrosrdečný, že bohatě stačí k tomu, aby si ho
divák oblíbil a po celou dobu mu fandil. Stejně dobře padnou role
i dalším: například Karel Kratochvíl jako udavač a vrchní estébák
sugestivně podává úlisnost totalitní hrůzy svým na první pohled
vlídným úsměvem, s nímž ovšem bez mrknutí oka (zato s výsměšnou
ironickou jiskrou v něm) rozhoduje o něčím životě a smrti. Pro figuru
dokonale upraveného, korektního, ale bezskrupulózního hajzla výborná
volba. Podobně jako u vytáhlého Petra Vaňka, který na sebe bere trochu
jinou podobu zla v roli básnivého bachaře. Stačí mu doplnit zarostlou
žoldáckou tvář pomalým, skoro somnambulně klátivým pohybem a mírně
zastřeným hlasem. Z jeho řeznického vrátného tak začne vycházet až
mystický děs.
V Minoru se povedlo udělat adrenalinový nášup, který má duši a
především smysl. Smysl v tom, že i když má jasný názor, necpe dětem
žádná předžvýkaná statická moudra, ale chytře je vybízí k tomu, aby
se na navštívené představení a na socialistické období začaly samy
doptávat. Nezbývá než doufat, že rodiče a učitelé, na které připadne
nelehký úkol zvídavým ratolestem odpovídat, neucuknou a nepokazí celou
dobrou věc.
Divadlo Minor, Praha
Jan Jirků, Adéla Balzerová & kol.: Hon na
Jednorožce
Námět: Lubomír Jednorožec, Mikuláš Kroupa, Martin
Kroupa
Režie: Jan Jirků
Dramaturgie: Adéla Balzerová
Hudba: Dalibor Mucha a Tomáš Vychytil
Výprava: Kamil Bělohlávek, Antonín Šilar
Kostýmy: Tereza Venclová
Hrají: Kateřina Tichá, Anna Schmidtmajerová, Ondřej
Bauer, Gustav Hašek, Hynek Chmelař, Karel Kratochvíl, Jiří Laštovka,
Ondřej Nosálek, Petr Vaněk
Kapela: Dalibor Mucha, Jan Hrovatitsch, Tomáš Vychytil
Premiéra: 15. 11. 2009, psáno z reprízy 30. 4. 2010
