Hráči v Dlouhé zůstali stát na půl cesty

Od doby, kdy Nikolaj V. Gogol napsal Hráče, uplynulo téměř 200 let. Přesto text za celou dobu své existence nepozbyl na aktuálnosti. I dnes bychom těžko hledali téma, které společností hýbe více. Podvodník, připravený oškubat ostatní, se sám stane obětí podvodu. Prostředí ruského maloměsta prodchnuté lží, chytračením, úplatkářstvím a protislužbami všeho druhu. V zablešeném hotelu se sejde několik karetních hráčů a partie může začít. Tam, kde i zkušený a nabubřelý podvodník může být lehce podveden, je možné všechno.

Inscenace Jana Borny a Miroslava Hanuše ovšem nabízený aktuální podtext využívá pouze sporadicky. Na začátku se postavy sice objevují jako moderní mafiáni s pouzdry hudebních nástrojů a také hudba předznamenává prostředí mafie, ale po osvětlení scény pojetí sklouzává k tradiční ruské grotesce s někdy až příliš dlouhými a bezobsažnými dialogy. Vlivem toho především v první části inscenace rychle ztrácí divákovu pozornost. Scény, kdy se hráči seznamují nebo kdy přemlouvají statkáře Glova, aby přisedl k jejich stolu, diváka zaujmou jen v několika momentech a volají po radikálnějším dramaturgickém i režijním přístupu.

Obojímu přitom nahrává scéna, která hotelový pokoj ztvárňuje jako nad jeviště vyvýšené pódium. Ačkoliv jinak scéna Jaroslava Milfajta ničím nepřekvapuje a svým naivním laděním inscenaci na aktuálnosti také nepřidává, tímto detailem nabízí další hrací rozměr. Ve chvíli, kdy herci opustí vyvýšené pódium, získávají nad situací nadhled. Z odstupu mohou reflektovat svou situaci, vidět a podat ji divákovi v současných souvislostech. Bohužel je tato možnost více využívána až v samém závěru inscenace. Suverénně se však jedná o nejlepší část večera. Velká škoda, že tvůrčí tým potenciál těchto momentů nevyužil naplno.

V sešněrované režii se bohužel nedaří ani hereckým výkonům. Absence výrazu provází celou inscenaci. V příliš úzce vymezeném významovém prostoru, který tvůrčí tým hercům poskytl, se nedaří propracovat jednotlivé postavy hlouběji a herecké výkony vesměs kloužou po povrchu dialogů bez větší možnosti zaujmout. Živěji působí Jan Meduna. Jeho Icharev na rozdíl od ostatních projevuje zapálení a zbrklou vášeň hazardního hráče. V závěru inscenace navrch přidává další polohu, daří se mu částečně ze své role vystoupit a navázat kontakt s publikem, který Hráči tolik postrádají. Přínosem jsou také Pavel Tesař jako Glov ml. a bankovní úřednice Zamuchryškina v podání Ivany Lokajové. Jejich postavy mají jasný výraz, oba s citem využívají jejich groteskní potenciál. Ostatní role, ačkoliv jsou jejich představitelé schopni skvělých výkonů, se jeví příliš ploché a nahrávají jednoduché režijní interpretaci.

Hráči Jana Borny a Miroslava Hanuše tak na velká očekávání odpovídají spíše zklamáním. V době, kdy je veřejné ovzduší podobné inscenaci více než nakloněno, přišli Hráči s víceméně vlažnou koncepcí. Pro inscenaci je velká škoda, že potenciál aktuální společenské kritiky zůstal bez povšimnutí. Pokud do Dlouhé zavítáte, setkáte se s tradičním divadelním zážitkem, srdcové eso ale nečekejte.

Divadlo v Dlouhé
N. V. Gogol: Hráči

Překlad: Leoš Suchařípa
Úprava: Jan Borna
Režie: Jan Borna, Miroslav Hanuš
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Goldflamová-Štětinová
Hudba: Milan Potoček

Hrají: Jan Meduna, Miroslav Táborský, Tomáš Turek, Ivana Lokajová/Marie Turková, Pavel Tesař, Martin Matejka, Vlastimil Zavřel, Jiří Wohanka, Miroslav Hanuš
Premiéra: 11. února 2011, psáno z 1. reprízy