Její pastorkyňa ve Švanďáku

Ačkoli hra neměla ve své době velký úspěch, a to pro svou syrovost a přílišnou naturálnost, i po více než sto letech se zabývá pro nás neustále aktuálními tématy. Na scéně Švandova divadla v Praze ji nastudoval režisér Michal Lang. V jeho případě nejde o inscenaci první hry z konce 19. století. V Ostravě uvádějí v Národním divadle moravskoslezském Langovo zpracování Maryši bratří Mrštíků. Mezi oběma inscenacemi můžeme najít jistou podobnost. Jde o hudební doprovody v podobě lidových písní, oživené o zvuky bubínků. Dochází tak k zajímavému propojení českého a afrického folklóru. Písně jsou navíc doplněné o temperamentní taneční vystoupení, která odlehčují malinko těžkopádný vývoj děje na scéně.

Spolu s dramaturgyní Markétou Bláhovou se v Její pastorkyni zaměřil Lang především na vývoj vztahu mezi Kostelničkou (Apolenou Veldovou) a její nevlastní dcerou Jenůfou (Janou Strykovou). Několikrát Kostelnička Buryjovka opakuje, že zažila v mládí lásku k podobnému muži jako Jenůfa. Na základě vlastní zkušenosti se ji poprvé snaží neúspěšně odradit od svatby s ním. Dcera, místo aby se stala z vděčnosti spojenkyní své matky, i po porodu nemanželského dítěte neustále sní o Števovi (Matěj Hádek) a trápí se pro něj. Také později Kostelniččin záměr dopomoci nevlastní dceři k lepšímu životu zůstává nenaplněn. Dochází k dovršení tragédie a následné katarzi, ve chvíli, kdy Jenůfa matce odpouští a s Lacem (Viktor Limr) pak odchází vstříc nové budoucnosti. „Ne, už nemůžeš říkat dost dobře mamičko…“

Aktuální se inscenace stává také díky moderní scéně Marka Cpina, která vždy jen schematicky naznačuje venkovské stavení, starý mlýn – modře svítící kolo, umístěné uprostřed nad jevištěm – a Kostelniččinu světničku, spoře vybavenou stolkem a židlemi. Do světničky vedou také uzamykatelné dveře, kterými ke Kostelničce vcházejí Laco, Števa a selka Kolušina. Za těmito dveřmi zamyká před lidmi tajemství – Jenůfu s dítětem. V této světničce se odehrává také svatba. V závěru potom celá konstrukce odjíždí pryč a na holé scéně zůstavají jen Laco s Jenůfou, vykračující vstříc novému životu, kamsi do neznáma. Výrazné jsou také kostýmy Ivany Brádkové, která tentokrát zvolila zejména kontrastní červenou a bílou barvu. Všechny postavy mají šaty jednoduchého střihu, bez přílišné zdobnosti a okázalosti. Výstřední jsou snad jen bílé skafandry rekrutů-svatebčanů v závěrečné scéně.