Jesus Christ Superprovar!

Jen podobná, obtížně definovaná lidská entita by totiž mohla k režii kusu tak zásadního najmout individuum tak pochybné, jako je Gabriel Barre. Mužská varianta Cruelly de Vill již podruhé, za honorář mnohonásobně přesahující třicet stříbrných, zaměstnala tragikomickou divadelní kombinaci kutila Tima a Edwarda D. Wooda Jr. Po brutálním znásilnění Mériméeovy novely kulhánkovsko-postkratochvílovskou (koprodukce s divadlem Ta Fantastika, pozn. red.) kumpačkou s Bělostnou pěnicí v jejím čele tak přichází inscenace díla, jehož význam je klíčový, a to nejen v kontextu české muzikálové scény. Produkce se sice sebevědomě tváří jako poloviční reunion legendárního prvního nastudování v ČR (jež jistě nejen pro mne bylo bezmála iniciačním zážitkem), jeho někdejších kvalit ovšem nedosahuje ani z desetiny. Nikterak samozřejmě nelze zpochybnit hlasový fond jesusovských ikon Kamila Střihavky a Báry Basikové, zřetelně artikulovaná rutina jejich výkonů, zjevně zaviněná nedostatkem režijní motivace však vypichuje oči a uši nutí pofňukávat.

Gabriel Barre absenci vlastní koncepce naivně maskuje skrumáží nezvládnutých kopií scén z cizích inscenací, ušetřena ostatně nezůstane ani Jewisonova filmová adaptace. Rozměrné jeviště karlínského chrámu soudobého kýče nese zřetelné stopy Barreho zubní skloviny. Hromadné scény kombinují poetiku zombiewalku s estetikou panoptikální prudy, uprostřed tanečních scén se permanentně zjevují holiny prostoru zející bezúčelnou prázdnotou. Prostor zde nežije, nýbrž jen zívá. Archetypální čistota příběhu je v přímém přenosu umlácena pouťovými pumlíči a upocenými tahači olbřímích dekorací, jejichž přesuny soustavně retardují temporytmus inscenace. Barre sice s entuziazmem novorozeného nosorožce mlaskavě saje cecavce vynikající Webberovy hudby a takřka kongeniální Prostějovského transkripce skvělého Riceova libreta, nicméně naprosto nezvládá inscenovat zpěvem a hudbou pevně sevřený tvar a trapně si musí vypomáhat připsanými recitativy a proklamacemi (mj. činoherní pokřik „Odveďte ho k Pilátovi!“ bezprostředně po zpívané replice „Pilát rád s Tebou promluví, se smrtí chystej námluvy“).

Holou kůži režijnímu neumětelu zachraňuje brilantní hudební nastudování Oty Balage, jenž byl ovšem brzy po premiéře promptně z divadla vyexpedován, přesně v intencích pravidla potrestání dobrých skutků zlem. Ač skvělí hudebníci drtí své nástroje o sto šest, Peter Strenáčik je v roli Šimona Zélóta eruptivně parádním klenotem produkce, Kornův Herodes sympaticky přehrávajícím bastardním klaunem a Pavel Polák adekvátně pochybujícím Pilátem Pontským, žádná okolnost nemůže zastřít fakt, že zásadní jádro případného úspěchu inscenace je především v jevištním převodu vztahové triády na ose Ježíš – Jidáš – Máří Magdaléna. A tam jest, přátelé, opravdu zle. Barre totiž naprosto nedokázal vzbudit byť jen zdání fungujících emocí. Původně přepevná stavba rockově-operní archy se pak velmi rychle stává rozklíženým vorem, z něhož se v pofidérním rytmu překotně oddělují jednotlivé klády. Jidáš Václava Noida Bárty s otravnou křečovitostí permanentně exhibuje s hlasem, místo aby jednal (o bídné kvalitě pěvcovy artikulace ani nemluvě), zrada v jeho podání není eskalací příčinných souvislostí, ale v podstatě dílem náhody a režisérovy (z)vůle. Legendární exmetresa MM je zde naopak exponována natolik mdle, že se prostě nemůže státi jablkem sváru. A titulní geroj? Excelentní sólista, v rámci týmu však De Peyrac v říze. Egomaniak, jenž težko bude legendou.

Dokonáno jest! Barre s Kulhánkem zmrvili původně dokonalou věc, což je jistě svého druhu umění. Však místo ovací a věnců vavřínových zaslouží si skřipec. Či snad kříž?

Hudební divadlo Karlín, Praha
Jesus Christ Superstar

Hudba: Andrew Lloyd Webber
Libreto: Tim Rice
Přebásnil: Michael Prostějovský
Hudební nastudování: Ota Balage
Premiéra: 11. listopadu 2010, psáno z reprízy 2. dubna 2011 v 15 hodin