Jesus Christ Superprovar!

Trefně jste vystihl, co jsem se při sledování Džízise v Karlíně ze slušnosti zdráhala přiznat doprovodu, ba i sama sobě. Nerada znevažuju úsilí angažovaných, ale bohužel to byl prázdný, plytký, středoproudý slepenec výstupů. Nedávalo to smysl, netvořilo příběh, nevykřesalo ani náznak pohnutí, hněvu, lítosti, natož pak katarze. S mrazením v zádech se vybavuju smršť emocí a okouzlení ze stejného (teda vlastně jiného) díla před lety ve Spirále. Asi jiná galaxie… Dva ze tří hlavních protagonistů, kteří mě tenkrát dostali, tam byli i teď, zpívali technicky stejně dobře, a mě jich bylo líto. A bylo mi smutno a trapně, trapně, trapně. Hlavně, když jsem se rozhlídla kolem a většina lidí se zdála spokojená, až nadšená. Ach jo… Ani mi nevadilo, že při scéně k „Poslední večeři“ nešlo nevzpomenout na mistra Leonarda, při táboráku s apoštoly zas na svaté obrázky v chaloupce F.L.Věka, při facce římskému vojákovi zase na Gibsonův humusáckej epos, a čistě dadaisticky se mi fakt líbilo, jak se Jéžíš vznesl k nebesům, ale nešlo ten výstup předtím trochu zintimnit. Jo, já vim, že na barokních pietách se ukřižování takhle nějak stylitovalo, ale tady? Proč a zač?! A hlavně, kam se vytratil rock? A jak to, že se tu při „Psát od prvních řádku“ nedalo zaplakat! Jak to, že Mářino „Co je na tom tak zlého“ nevyvolává něhu a Ježíšův pláč v Getsemanech nemrazí! Jak to, že Jidášovo prozření nerve srdce! A kam zmizelo cynické vyznění songu „Superstar“ před ztišeným epilogem? Teda, kdyby v Karlínkém Ježíšovi nějaká šance na ztišení a kontemplaci byla… Já nevim, s touhlr inscenací už toho asi moc nenadělají.

Bohužel musím souhlasit, ale proč používám slovo bohužel? Protože i přes těch mnoho a mnoho chyb, které jsou správně napsány a vystupňovány v recenzi, tak se stále jedná o jeden z nejlepších muzikálů na české – no na pražské scéně stoprocentně. Nic lepšího, v oblasti muzikálu, v Praze v současné době vlastně není a je to hrozná škoda. Až srde krvácí:-) Přesto se i na Karlínského Jesuse – alespoň kvůli hudbě a některým výkonům dá podívat a stále se nejedná o absolutní urážku veškerého kulturního cítění – to zvládají jiná díla na pražské Broadwayi nebo v dosud zcela znásilňované Hybernii 

Jesuse jsem viděla včera. Bohužel si pamatuji představení ve Spirále, které jsem viděla dvakrát v téměř totožném obsazení (Střihavka – Podlipská – Štágr). Nevím, proč všichni velebí DANA Bártu jako Jidáše – poslechnete-li si 2CD s nahrávkou ze 200. reprízy JC ve Spirále, zjistíte, že tenkrát vůbec zpívat neuměl (uznávám, že dnes je o několik levelů výš a že je vidět, jak na sobě neustále pracuje, za což má můj nesmírný obdiv). Alternace Josef Štágr vyzpíval i nejvyšší tóny, přesvědčivý byl i herecky (a navíc fakt krásnej chlap). Basiková je sice pěvecky dobrá, hraje ovšem značně nepřesvědčivě, proto jsem ráda, že jsem dvakrát viděla velmi přesvědčivou, životnou a hlasově skvělou Renátu Podlipskou. Ve Spirále si také vystačili s minimální výpravou a přesto lidi řvali nadšením ze silného a nerozmělněného příběhu. A teď k představení Jesus Christa v Karlíně: Obsazení totožné, tedy téměř, například úžasní Štágr a Podlipská nejsou (Podlipská v muzikálech účinkuje, po Štágrovi se asi slehla zem…škoda…převeliká…). Střihavka vcelku stejný jako před oněmi X lety. Čili fajn, až na to, že vizuelně je na tom hůř, než tehdy (žádné strniště, vysolárkovaný, čili méně přesvědčivý). Basiková taktéž. Čili nic moc, jen možná ještě méně výrazná, o tom, že trochu zmatronovatěla je lepší pomlčet, protože nikdo nemládneme, že. Pravdou však je, že přesvědčí ještě daleko méně, než kdysi ve Spirále. Problém je ale v přehuštění scény. To, čím jednoduchost scény ve Spirále podtrhla sílu příběhu, tím naopak přeplácání scény dnešní sílu příběhu, bohužel, podtrhuje… Muzika je méně syrová, zbytečně přeřvané basy ubližují pěveckým partům. Davové scény působí stejně kašírovaně a prázdně, jako scéna. Tanec při Hosana s palmovými listy je opravdu trapný, apoštolů na scéně snad ani není dvanáct (v zahradě Getsemanské jsem jich po večeři napočítala devět, desátý byl Jidáš kdesi za scénou). Je vidět, že vše je dělané na efekt, americký režisér se, bohužel, nezapře… Také vkus publika, bohužel, upadá… Daleko větší aplaus sklidil šašek Herodes ve svém cingrlátkovém čísle, než Ježíš, který v árii, v níž očekává svůj osud, dává publiku srdce na stříbrném podnose… A tak za zmínku stojí vlastně jen Jidáš v podání Noida Bárty, který je hlasově o několik tříd výš, než byl kdysi Bárta Dan (pominu tedy vytýkané přechody mezi příjemným zpěvem a řevem, což se, ovšem, dá vytknout i Střihavkovi, podle mě je to fakt blbá manýra, která zbytečně shazuje ty, kteří ji provozují, přestožě zpívat umějí více než náramně). Z efektů pak za zmínku stojí pouze vstup Ježíše hledištěm na jeviště (zde je to potom nádherná práce se světlem, joj, kéž by se tak smělo fotit, ruce mě svrběly a v oficiálním programu takováhle fotka chybí) a konečné ukřižování. Jinak tedy husí kůže z té ´krásy´ se tentokrát, na rozdíl od podvakrát ve Spirále, nekonala. Představení je to efektní, leč studené. V roce 1996 jsem po prvním shlédnutí ve Spirále vzala podruhé s sebou své rodiče, kteří nenáviděli rockovou hudbu (máma skončila u opery a operety, táta u dechovky – fujtajksl), ročník 1944 (táta) a 1945 (máma). Maminka se ve svých jedenapadesáti letech strašně zamilovala do Střihavky („No jak von tam tak lítal jen v tý bederní roušce!“), ač nesnášela vlasatce. Otec přiznal, že hudba se mu sice nelíbí, nicméně výkony a provedení byly skvostné. Dneska, při líčení zážitků z Karlína tátovi (maminka je už dávno po smrti), jsem zjistila, že i přes rozdílné názory na muziku, si otec pamatuje veškeré detaily představení ze Spirály, čili to musel být velmi silný zážitek, utkvěl-li v paměti s tolika detaily i člověku, který rockovou hudbou pohrdá… Objednala jsem tedy další dva lístky na představení. Půjdu s tátou, protože jsem moc zvědavá na to, co řekne na novou verzi… Myslím ale, že od mého názoru ten jeho příliš odlišný nebude… 

Velice děkuji za obsáhlé a mimořádně fundované komentáře. To potěší! KlariN