Ježíš na rozpálené plechové střeše

Komentovaný islámský katechizmus, který Málková v Rock Café předkládá, je opřen o širokou škálu jevištních prostředků. Text, dramatický sám o sobě, je vlastně „zdivadelněn“ podruhé, po brechtovsku: od počátečního kabaretního entrée, písňové vsuvky, přes reprodukované slovo až ke hře s osvětlením sálu (hraje se mimo jiné při svíčkách nebo za úplné tmy) a vůbec příchodu do něj (vstupenky kontroluje a diváky do sálu úzkou uličkou doslova nahání jeden z herců – představující vojáka okupační armády). Když si všechny režijní postmoderní vsuvky a autorovy alegorie odmyslíme, je příběh Svaté země vcelku prostý, ale přesto plný nepochopitelných paradoxů: uprostřed nekonkretizovaného válečného konfliktu, v bezejmenném arabském městě okupovaném francouzskou armádou, čeká dívka Ímán (Týna Průchová) na svou matku ve zpola vybombardovaném bytě. Žije zde ještě se starším párem Aliou (Alena Štréblová) a Yadem (Ondřej Pavelka), vyslýchat ji sem chodí voják Ian (Tomáš Krejčíř). Ani jeden z nich (v případě Yada už) není fanatik, všechny útrapy války berou s rozvahou a francouzský voják jako by o důvodech konfliktu nebo svého nasazení neměl ani potuchy. Ale Amin (Igor Orozovič), Aliin a Yadův syn, je zapálený muslim, chce se mstít a zabíjet. Když je svědkem vybombardování sousedního domu, rozhodne se stát šahídem, mučedníkem, a potrestat tyrany svého národa. Zabije jednoho z vojáků, a tento čin mu dodá tolik odvahy, že před svým zatčením ještě téměř znásilní Ímán. Jeho otec Yad jej však přistihne a raději ho sám zastřelí, než aby jeho syna soudil (a bezesporu i popravil) vojenský tribunál okupantů.

Herecké komentáře a zcizování přicházejí vždy tam, kde by se „tradiční“, západní divák, mohl v ději ztratit a neporozumět mu; i pro něj jsou součástí textu bonmoty a „hlášky“, které idylické a uvolněné líčení strastiplných osudů usnadňují a odlehčují („okupace nám dělá díry do ponožek“; „manželství po třiceti letech je veřejná funkce“; „orient, to jsou samý koule a žádnej mozek“). Porozumění má také divákům dopomoci k pocitu intimního vztahu s herci (a v druhé řadě i s postavami), který podporují občasné důvěrné komentáře směřované z jeviště k publiku en bloc nebo konkrétnímu divákovi, ale i průběžné podávání občerstvení na stolky v obou prvních řadách (hrací prostor z nízkých praktikáblů je postaven jako avenue mezi dvěma proti sobě stojícími hledišti). Ondřej Pavelka v průběhu rozdává pistácie a Lenka Štréblová (nebo už Alia?) se před začátkem představení snaží prodávat sklenice [sic!] vína po 250 korunách (nadsazená cena má nejspíš evokovat jeho nedostupnost a vzácnost). Každá zmínka o alkoholu, penězích, pokeru nebo i obyčejné fotografii má svoji jasně danou symboliku a často odkazuje k nějakému závažnějšímu problému a napomáhá konfrontaci těch lidsky malých sporů s nadlidsky velkými. V kontrastu k takto symbolicky vystavěnému textu jsou konkrétní jevištní akce s jasným vyzněním (hyperrealistická scéna s vařením kávy v džezvě dokázala ledově mrazit v zátylku; nahá, strachy a zimou se třesoucí Ímán vzbuzuje nesmírný soucit, nikoliv nemístný voyerizmus; kocour jménem Ježíš, který pobíhá mimo byt kdesi po střechách a mňouká mezi publikem, ale nikdy se neukáže).

Přestože neustálé vystupování z rolí nebo předjímání a komentování děje mohlo Kacimiho příběh roztříštit, pomáhá naopak k jeho větší soudržnosti a pochopitelnosti – a autorovy původní citáty z Dostojevského Idiota, jež vložil do úst postavě Yada, se tak stávají téměř nadbytečnými a jeví se spíše jako nepříliš povedená snaha o postmoderní odkaz (Yadovo přirovnávání svého manželství s Aliou k Rogožinovi a Nastasje Filipovně je totiž v rozporu s vlažným, ale přesto funkčním vztahem, který spolu mají). Zcizování postav je (vyslovenou) snahou o udržení distance od textu a jeho objasňování, ale s ubíhajícím časem se zcizuje stále méně, jako by hra začala herce požírat, islám, o kterém se stále mluví a který se vykládá, postavy ovlivňoval, fanatizoval a nedovoloval uvolnit napětí v sále. Každý další výstup má hutnější a hutnější atmosféru. Repliky (i dialogy), z nichž některé se v průběhu hry opakují, nabírají na intenzitě. Sonátová forma, jíž se text i inscenace drží, přivede nakonec diváka (téměř za ruku) k šílenému závěru, který Ondřej Pavelka – jak sám ve svém posledním vystoupení z role říká – nedokáže zahrát, protože jej nedokáže pochopit. Ale navzdory tomu již zmíněné finále proběhne. Zazní výstřel (nebo by spíše měl zaznít, když nezklame technika) a diváci zůstanou konsternovaně hledět do tmy, neschopni tleskat, ani se smát.

Původně jsem si pro tuto recenzi vymyslel titulek Islám pro začátečníky, ale v knižním obchodě Amazon.com jsem objevil, že tento titul je již v užívání: ve známé edici totiž před několika lety vyšla kniha s názvem Islam for dummies, která obsahuje „spoustu ikon a navigačních prvků, top-ten seznamů s příměsí humoru a zábavy“ (jak je zmíněno v jejím popisu). Jenže totéž, v mnohem větší míře a především v chytřejším balení, si můžete osobně vyzvednout v divadelním Studiu Saint Germain v pražském klubu Rock Café. Jen si místo čtyřsetstránkové knihy za 15 dolarů odnesete hodinový zážitek, o kterém budete přemýšlet ještě po několika měsících. A seznáte nejen, že „válka je vůl“ (jak praví klasik), ale také že fanatiků je mezi muslimy vlastně žalostně málo.

Doporučená četba:
Malcolm Clark: Islam for Dummies
Nakonec zvítězí humanismus (rozhovor Kacimi-Machalická)

Mohamed Kacimi: Svatá země

Režie: Lucie Málková
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna: Jana Špalová
Kostýmy: Aneta Grňáková
Hudba: Myko
Hrají: Týna Průchová, Alena Štréblová (alt. Eva Salzmannová), Ondřej Pavelka, Tomáš Krejčíř a Igor Orozovič
Premiéra 15. března 2009 ve Studiu Saint Germain klubu Rock Café, psáno z reprízy 27. dubna 2009.