Kdo byl Alfred Jarry?

Tedy ono už to vlastně začalo. A to to, co začalo, je inscenace Nadsamec Jarry, nejnovější premiéra ve Studiu Ypsilon. Toto divadlo prodělává poměrně podstatné změny v souboru, který je rozšiřován o mladé absolventy katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v čele s režisérem této inscenace Jiřím Havelkou. Pravda, není se asi co divit, když jejich pedagogem na DAMU byl zakladatel Studia Ypsilon Jan Schmid, a tak věděl, po kom ze svých studentů sáhnout aby zapadli do svébytné ypsilonské poetiky. A nakoupil dobře.

Jedním ze specifik tohoto divadla je princip montáže, a to na všech rovinách inscenace. Už třeba jen samotný text. Ten není "pouhou" dramatizací Jarryho románu, ale je shlukem historek z Jarryho života, songů a kabaretních výstupů, nahloučených kolem kostry fabule Nadsamce. Zazněla trochu prostoduchá kabaretní melodie i "Show must go on" od Queenů. I humor se pohyboval od pohlavních nížin až k absurditám a paradoxům. A přesto to celé dávalo dohromady smysl.

Totiž, ona ypsilonská montáž není, aspoň v tomto případě, jen tak samoúčelné nahloučení libovolných prvků, ale zcela záměrná skladba různých úhlů pohledu na jeden problém. A tím problémem je v tomto případě Alfred Jarry, který je strhujícím způsobem hrán Petrem Vrškem. Pro jeho pojetí je zásadní stylizace hlasu do ječivých výšek, které spolu s častým pochechtáváním vytvářejí dojem nervově labilního člověka, což je dokresleno i jeho neustálým pohybem po scéně. Je fascinující, jak se dá pouhým smíchem vyjádřit vše od radosti přes šílenství až po hrůzu. Stejně ambivalentně používá Vršek i svou zbraň, kdy jednou s ní hrozí jen tak z legrace a jindy chce zcela vážně někoho zastřelit. Vrcholem jeho fyzicky jistě velmi náročného herectví je scéna překonávání rekordu v počtu milostných aktů během jediného dne. V něm předvádí spolu se svou partnerkou (Barbora Popelková – profil už je trochu "out of date") výkon na pomezí pohybového divadla a gymnastiky. Popelková, jedna z čerstvých absolventek DAMU (loni v Disku např. Zazie v metru, Sonáta duchů ad.) hrála, jako ostatně všichni další herci, několik rolí, z nichž ovšem nejvýraznější byla právě Ellen Elsonová, zamilovaná partnerka Nadsamcova. Tu hrála jako nevinnou, ale ne naivní dívku, která z lásky k nadsamci Ondřeji Marceuilovi zavře připravené kurtizány a k překonání rekordu poskytne sebe samu. Literárního Nadsamce hraje, až do onoho lámání rekordu, Roman Mrázik a to jako tichého až uťápnutého, ale o svých schopnostech přesvědčeného muže, ve kterém se občas projeví jeho zvířecí síla (doprovázeno náležitým zvukovým efektem). Svůj komediální talent uplatní Mrázik hlavně v menších postavách, a to zvláště ve scéně zkoušky Krále Ubu, kde září jako na chválu citlivá hvězda Firmin Gemiér, který ze začátku neví, co hrát, ale postupem času se uklidní, když zjistí, že se dělá ta avantgarda. Ta samá scéna je také vrcholem večera pro Jaroslavu Kretschmerovou, která je zde spíše jako přihlouplá operetní primadona, která by ráda do Ubua vtlačila nějakou tu árii, kterou "bereme, nebo ne, ale byla bych radši, kdybychom brali".

Scéna (Jan Bažant) je na portálech ohraničena jakýmsi surreálným rámem s ústředním výtvarným motivem, totiž jakýmsi polonaturalistickým srdcem. To se stalo centrálním motivem jakožto příčina nezměrné síly člověka. Na jevišti samém je vnitřní oponou oddělena menší vyvýšená hrací plocha, na které se většinou odehrávají výjevy z Jarryho románu, zatímco pod ní se odbývají životní příběhy autorovy. Poněkud zarážejícím prvkem je projekce, či lépe řečeno promítané animace, které mnohdy fungují jako zbytečná ilustrace dění na jevišti (např. ciferníky elektroměru v závěrečné scéně, kdy se do Nadsamce pouští proud), někdy však, jako třeba u závodu s vlakem, komickou formou ztvárňují to, co by se na jevišti muselo složitě opisovat.

A kdo byl tedy Alfred Jarry podle Havelky a dramaturga inscenace Jaroslava Etlíka? Blázen, psychicky labilní člověk, který ohrožoval okolostojící lid zbraní? Nebo člověk, který toužil něčeho dosáhnout, být nepřemožitelný, nadsamec, a narazil na svůj strop? Nebo to byl prostě člověk, který toužil po lásce a nebyl ji schopen, stejně jako Nadsamec, dát ani přijmout?