Poněvadž mám Pavla Kheka v oblibě díky jeho mladoboleslavským
inscenacím, v nichž se ukazuje jako přemýšlivý režisér a dramaturg,
vyrazil jsem si ho „prověřit“ do jeho druhého pravidelného působiště,
do Městského divadla Zlín. Navštívil jsem tam dvě představení
inscenací, propojených nejen osobou režiséra, ale také žánrem. Obě
inscenace vycházejí ze satirických předloh, byť od sebe vzdálených
pěknou řádku generací.
Srovnání zpracování Gogolovy „Ženitby“ a von Trierova „Kdo
je tady ředitel?“ se proto přímo nabízí. Že Pavel Khek má vůli
i schopnost hledat zajímavá a sdělná témata z materiálu současného
i klasického, ukázal už v Boleslavi svou prací na Maupassantovi, Lorcovi,
Gelardim, a nedávno také Goethovi. Jeho zlínské dílo to potvrzuje
jen napůl.
Ženitba
V případě prvním je relevantnost mého komentáře závislá na tom, že
se jednalo o představení pro školní mládež a mohlo získat jiné akcenty,
než má obvykle. Bylo by neférové vůči režisérovi či souboru vydávat
své svědectví za definitivní hodnocení. Nic to ovšem nemění na tom, že
inscenace je velmi zajímavá vzhledem k otázce jak dělat satiru na divadle.
Takže ať již byla její slabá místa dána nesoustředěností a
vyrušováním zlínské mládeže, nebo samou režijní koncepcí, na jistou
glosu si troufám.
Vedle Revizora je Ženitba patrně druhou nehranější Gogolovou komedií.
Její děj je prostý: hlavním hrdinou je mladík Podkolesin, který si najme
profesionální dohazovačku Teklu, aby mu jaksi opatřila manželství. Ta ho
s vypětím všech sil dotáhne ke své další klientce, Agátě, u které se
mezitím shromáždilo několik dalších více méně podivných nápadníků.
Začíná boj o Agátinu přízeň i o to, jak dohnat lenocha Podkolesina
k závěrečnému činu.
Konkrétnější stylizace prostředí zůstává na příjemných dobových
kostýmech Kláry Vágnerové a zejména na herecké práci. Ta od počátku
vytváří obraz jakési vyžilé měšťácké honorace, která si drží
určité sebevědomí i přesto, že její život je zcela vyprázdněný a
degenerativní.
Inscenace je vizuálně velmi decentní a nijak neaktualizovaná.
Scénografie Michala Hrubého je možná až příliš neutrální a silnější
navození určitého genia loci by jí neuškodilo. Zeleně kachlíkovaný
interiér bez výzdoby a jakékoli osobitosti tak kromě nábytku přítomného
pouze v nezbytném množství charakterizují jen malá kovová kamínka
uprostřed. Výjimkou je dekorativní průhledná vana, o které se vzápětí
zmíním. Konkrétnější stylizace prostředí zůstává na příjemných
dobových kostýmech Kláry Vágnerové a zejména na herecké práci. Ta od
počátku vytváří obraz jakési vyžilé měšťácké honorace, která si
drží určité sebevědomí i přesto, že její život je zcela
vyprázdněný a degenerativní. Celé první dějství je hlavní hrdina
Podkolatov (Josef Koller) naložený ve vaně, která je jeho útočištěm.
Vtipně se tak zdůrazňuje jeho pohodlnost a hlavně fatální neschopnost
rozhodného jednání, kvůli níž není s to jakkoli se rozhoupat
k nadcházejícím námluvám.
Vanový efekt je chytře zdvojen i v druhém jednání, v němž se nám
Agáta představuje ve stejné pozici jako její protějšek Podkolatov.
Vyloupává se téma nekompetentního mládí, které pro svoji rozmazlenost
není schopno jakéhokoli činu. Téma, které by se dalo krásně a
mnohostranně v Ženitbě rozvíjet a rozhodně by mělo svůj smysl. Rýpnout
si do toho, že nastupující generace může zrát k jalové pasivitě spíše
než k sebevědomému životu, nemůže být od věci snad nikdy. Leč záměry
inscenace nepřály tématu tomuto ani jinému. Sázka totiž padla plnou měrou
na grotesknost, což byl kámen úrazu.
Že je něco s inscenací špatně, prozrazuje nutnost humor dodávat
zvnějšku, aby vůbec bylo dosaženo zamýšlené třeskutosti scén. Obvykle
se tak děje hereckým pitvořením nebo ohranými fóry z pomyslných
ošoupaných příruček komedie.
Problém je v tom, že Gogol nenapsal hru, u které bychom se trhali
prvoplánově smíchy. Ženitba je vtipná nikoli bláznivými gagy a fóry, ale
až komickou nadsázkou vážného děje. Chechtat se nemáme idiotskému osudu
přepálených karikatur, ale skutečných lidí. Lidí, jichž nám je mimo
jiné také líto pro ten smutný plášť hňupského života, který na sebe
berou. Gogol konec konců podává vnější i vnitřní dění v jemných
odstínech, ukotvených přinejmenším při monolozích některých postav. Že
je něco s inscenací špatně, prozrazuje nutnost humor dodávat zvnějšku,
aby vůbec bylo dosaženo zamýšlené třeskutosti scén. Obvykle se tak děje
hereckým pitvořením (Koller se neustále šklebí na znamení své neochoty
do čehokoli se pouštět; o postavách nápadníků, na šklebech
vystavěných, nemluvě) nebo ohranými fóry z pomyslných ošoupaných
příruček komedie (stylizované pády, hádky, rvačky…). Vrchol
nefunkčnosti jsou pak pokusy o parafrázi čisté grotesky: zrychlené
honičky postav poháněné svižnou veselou hudbou, které vyzní klopotně,
protože uhonění herci nasazené tempo scén nestíhají. Komediálně
precizní byla jen etuda, při níž Štěpán s Kočkarevem oblékají
dokoupavšího se Podkolatova v duchu kouzelnické show. Na rozdíl od
většiny ostatních komických scén byla založená na vtipném nápadu, ne na
recyklování žánrových klišé.
Cit pro tragiku Ženitby ukazuje režisér v závěru inscenace, kdy obrací
postavu Agáty na ruby: nechá ji přejít z roztržité bláznivosti do
zadumaného smutku a celou inscenaci završí vizuálně silným obrazem, kdy
dívku stojící ve svatebních šatech ve vaně smáčí voda padající
z provaziště. Škoda, že tahle povedená hořká pointa nenavazuje na nic,
co se předtím odehrálo, a působí svým stylem jako z úplně jiné hry.
Gogolovi tak ani nebylo přiznáno právo na téma, ani z něj nebyla
vytvořena skutečná legrace.
Kdo je tady ředitel?
Na rozdíl od Ženitby v inscenaci Kdo je tady ředitel? vytvořené na
základě scénáře ke stejnojmennému filmu dánského scénáristy a
režiséra Lars von Tiera a dramatizace uvedené předtím v pražském
Švandově divadle se sdělení neztratilo. Je škoda, že se Trier místo
neustálého detoxu svých mindráků nevěnuje ve filmovém umění trochu
častěji skromnějším věcem ve stylu této své komedie. Zde si údajně jen
odskočil odpočinout k pohodovému žánru a rovnou přitom vlepil políček
současným dramatikům tím, jak řemeslně precizní a především
přiléhavou satiru dokázal napsat. Ke cti českého divadla je, že bylo
schopno tuto kvalitu rozpoznat a přejmout. Jde o vzácnou ukázku toho, jak
může povedené a chytré dílo ve společnosti skutečně žít.
Pro neznalé předlohy naznačím děj, jehož „hrdinou“ je ředitel
počítačové firmy Raun. Ten se bojí postavit zaměstnancům tváří
v tvář, a proto si vymyslí ředitele fiktivního (virtuálního), který
údajně žije v Americe a vede celou firmu prostřednictvím e-mailů. Raun se
tak může tvářit, že jen tlumočí vůli nepřítomného šéfa, čímž se
úspěšně vyhýbá všem konfliktům a přímé zodpovědnosti za svá
manažerská rozhodnutí. Po deseti letech ovšem nastane okamžik, kdy je
potřeba, aby se ředitel objevil fyzicky. Raun v tu chvíli najímá
zkrachovalého herce Kristoffera, aby tajuplného bosse ztvárnil. V ten moment
začíná komedie.
Režisér Khek v tomto prostředí zvládá plynule ukočírovat přechody
z prostoru do prostoru a zcela přirozeně sídlo firmy na jevišti
oživuje.
Oproti střídmé scénografii Ženitby je tentokrát výprava
odvážnější. Šikovně mísí různá zákoutí charakteristická pro
firemní prostředí. Jevištní prostor plynule přechází z rigorózní
ředitelovy pracovny přes konferenční místnost až po familiérní
společenský salonek s gaučem a lednicí. Za tím vším se klene kovově
chladné, industriálem zavánějící vyvýšené pozadí, v němž se
skrývá místnost s ďábelsky blikající kopírkou. Khek v tomto
prostředí zvládá plynule ukočírovat přechody z prostoru do prostoru a
zcela přirozeně sídlo firmy na jevišti oživuje.
Po prvních replikách herce Řezníčka v roli Kristoffera jsem měl obavu,
že půjde opět o povrchní komediální křeč jako u Gogola. Není totiž
zprvu jasné, jestli se svou bláznivostí opájí herec Kristoffer (dobrá
varianta), nebo jeho představitel Řezníček (hrůzná varianta). Velmi rychle
se ale ukazuje, že ani náhodou nejde o odbytou figurku, ale naopak postavu
vytvořenou chytře a s velkou chutí. Pan Řezníček využívá svého vysoko
položeného, rozverného hlasu a ve velkém kontrastu k Jensi Albinovi
z originálního, silně civilního, až dokumentaristicky stylizovaného filmu
dělá z Kristoffera divadelně potrhlého entuziastu. Nehraje na laciný
efekt. Jeho kousky jsou dobře provázané s jednáním ostatních postav a se
smyslem jednotlivých situací. Zdaleka také neupadá do jednolitého afektu,
ale neustálou přetvářku, na které je jeho role založena, umí odstínit
v mnoha podobách.
Velmi rychle se ukazuje, že Řezníčkova role není odbytou figurkou, ale
naopak postavou vytvořenou chytře a s velkou chutí. Řezníček nehraje na
laciný efekt. Jeho kousky jsou dobře provázané s jednáním ostatních
postav a se smyslem jednotlivých situací.
Řezníček také po celou dobu jasně rozlišuje dvě polohy. Samotného
sebestředného herce Kristoffera a jemu svěřenou roli amerického šéfa,
kterou musí před Raunovými zaměstnanci hrát naprosto uvěřitelně. Od
prvotních rozpaků a zmatenosti si Kristoffer začíná užívat pozornost,
které se mu díky roli dostává, a pln hereckého sebevědomí získává nad
okolím naprostou převahu. Dle taktiky „čím míň víš, tím jistější
si buď sám sebou“ neváhá autoritativně vládnout nad
zaměstnanci-programátory (sebranka sociopatologických týpků), ačkoli je
jen kašpar, který o IT neví lautr nic. Při bizarních nedorozuměních
balancuje nad propastí a z lana nepadá často spíše díky štěstí
pramenícímu z odvahy, než pro svůj důvtip.
Kristoffer by vlastně mohl být jakýmsi novodobým Chlestakovem, který
kamsi přijede, udělá tam čurbes a zase zmizí. Má v sobě ale naštěstí
výrazný lidský rozměr. Postupně rozkrývá, že čachry skutečného
ředitele Rauna jsou větší svinstvo, než se zprvu zdálo. Řezníček
nechává z Kristofferovi tváře ustoupit expresivitu sebestředného klauna,
který si roli dosud užíval jen jako prostředek k seberealizaci, a
přenechává kousek prostoru jemnější, přirozenější mimice člověka,
jemuž záleží na svých bližních. Kristoffer se ale nemění v postavu
plakátově kladnou, nýbrž svůj lidumilný záměr zkouší uskutečnit opět
se směsicí nemehlovitého, ale fortunou políbeného sebevědomí
extrovertního herce.
Skvěle a energicky sehraná herecká složka může fungovat především
díky tomu, že v tomto případě Khek neubíjí vážnou stránku textu,
nýbrž nechává vtip, aby se prosadil v tolik důležitém napětí
s tragikou celého příběhu.
Režie se v obsazení vůbec trefovala úžasně přesně. Kromě
Řezníčka padla role i Radoslavu Šopíkovi, který již drobnou fyziognomií
dává řediteli Raunovi patřičnou kluzkost. Islandský podnikatel Finnur zase
ponoukl Dušana Sitka, který celou roli absolvuje v islandštině (!),
k monumentálně bouřlivým etudám. Povedlo se vytvořit i partu dobře
rozlišených karikatur, z nichž sestává zaměstnanecké jádro firmy; zde
pomáhá i hezky využitý odkaz na znělku ze seriálu IT Crowd, která
funguje jako refrén pro příchod této skupiny na scénu. Skvěle a energicky
sehraná herecká složka může fungovat především díky tomu, že v tomto
případě Khek neubíjí vážnou stránku textu, nýbrž nechává vtip, aby
se prosadil v tolik důležitém napětí s tragikou celého příběhu. Proto
z toho nevychází jen pokus o povrchní chechtačku. Dosáhnout toho je
možná snazší než u Gogola, který se přece jen musí trochu tlumočit do
dnešního kontextu. Trierův text o možnostech manipulace ve virtualizovaném
světě a o tom, jak snadno se z člověka pod rouškou vymyšlené
internetové identity stane svině, má náskok díky ryzí aktuálnosti. Že
Gogol svůj zlínský souboj s Trierem prohrává, poukazuje především na
důležitost režijní koncepce při interpretaci tohoto díla, než na to, že
by neměl co říci. A možná i to, že Pavel Khek bez svého boleslavského
kolegy Petra Mikesky ztrácí něco ze své autorské jistoty.
Městské divadlo Zlín
Nikolaj Vasilijevič Gogol: Ženitba
Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Jana Kafková, Miroslav Ondra
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Klára Vágnerová
Hudba: Vladimír Nejedlý
Režie: Pavel Khek
Hrají: Josef Koller, Michaela Doleželová, Romana
Julinová, Zdeněk Lambor, Helena Čermáková, Jan Leflík, Gustav Řezníček,
Zdeněk Julina, Radovan Král, Eva Borovičková, Tomáš Komínek
Premiéra: 26. června 2010, psáno z představení:
5. ledna 2011
Městské divadlo Zlín
Lars von Trier, Daniel Hrbek, Martina Kinská: Kdo je tady
Ředitel?
Premiéra: 19. 12. 2009.
Překlad: František Frohlich
Úprava: Vladimír Fekar, Pavel Khek
Dramaturgie: Vladimír Fekar
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Klára Vágnerová
Režie: Pavel Khek
Hrají: Gustav Řezníček, Radoslav Šopík, Dušan Sitek,
Michaela Doleželová, Pavel Vacek, Josef Koller, Milan Hloušek, Eva Daňková,
Milena Marcilisová, Helena Čermáková, Kateřina Králová, Jana Drgová j.
h.
Premiéra: 19. prosince 2009, psáno z představení:
6. ledna 2011
Napsat komentář