Krobotův Idiot pro DISK

Text v adaptaci a režii Miroslava Krobota doznal obrovských změn. Výrazné škrtání dějů i postav je samozřejmě v případě inscenování podobně rozsáhlého díla nezbytné. Krobot se ovšem nebál udělat z tohoto postupu podstatný dramaturgický záměr. V DISKu na jevišti zůstává skutečně jen nejzásadnější jádro Dostojevského hrdinů, což umožňuje větší soustředění na jednotlivé postavy a především dřeň příběhu. V podobně pojatém inscenačním postupu je ovšem nutné vždy velmi obezřetně sledovat a důsledně udržovat logickou motivaci jednání jednotlivých postav. Tento úkol v Idiotovi na několika místech přece jen ustoupil do pozadí. V důsledku toho je divák konfrontován s přílišným zjednodušováním především v postavě Myškina – např. motivace znovu se objevujících záchvatů nebo jeho náhlé rozhodnutí oženit se s Nastasjou Flipovnou nejsou v rámci vnitřní logiky této postavy dobře ozřejmeny.

Skutečně povedená je v Krobotově adaptaci celková aktualizace Dostojevského textu, která se nesoustředí na vizuální rovinu inscenace, ale jde hlouběji, až k myšlenkovému a jazykovému základu hry. Setkáváme se v tomto kontextu s překvapivě moderní formou humoru s nádechem absurdity, který celou adaptaci nesmírně osvěžuje a odlehčuje. Samozřejmě ovšem podsouvá také otázku, nakolik zůstává zachován původní Dostojevského koncept ideálu mravně krásného neposkvrněného člověka. Myškin se totiž v DISKu proměnil spíše v novodobého bohéma vyznávajícího čistou radost ze života a nekompromisně šířícího asertivní lásku vůči svému okolí. Konfrontace této postavy s tradičním Ruskem 19. století, kde jsou vždy všichni připraveni se zastřelit, hluboce zamilovat nebo propít všechen majetek, je ovšem natolik zábavná, že původní dramatické podání dnes už poněkud těžkopádného morálního záměru hravě oželíme.

Hraje se ve velmi zajímavě řešených dekoracích. Dominantu scény tvoří modrá poloprůsvitná stěna se čtyřmi vchody. Před ní tušíme společenský salón hotelu, který naznačují lavice a především dvě řady zdobných skleněných lustrů, které působivě zahajují a uzavírají celé představení. V pozadí stěny herci neskrytě před zraky diváků čekají na své výstupy. Již podvojnost scény naznačuje, že v této inscenaci nebude vše tak, jak se na první pohled může zdát. Průhledné materiály se navíc objevují také v částech všech kostýmů, kromě Myškinova. Ten je oblečen jako prázdninový zahraniční host, což ještě umocňuje jeho výlučnost.

Miroslav Krobot se do inscenace zapojil také herecky. V roli Ivolgina výrazně podporuje osobité komické vyznění. V tomto ohledu mu zdatně sekunduje představitel Myškina, Jan Vejražka. Jeho pojetí „idiota“ naplňuje potenciál obou rovin této postavy. Vejražka nechává diváka, stejně jako ostatní hrdiny hry, oscilovat mezi rozhodnutím, zda je Myškin blázen, nebo se jen natolik vzdálil jinak všudypřítomnému koloritu carského Ruska. Trhlinami v jeho výkonu jsou pouze Myškinovy záchvaty, které v daném kontextu působí násilně, přehnaně a především samoúčelně komicky. Naopak vyváženou a skvěle odměřovanou míru vypjatých emocí nabízí Rogožin Lukáše Bouzka. Ten svého hrdinu nenechává sklouznout do přehnaně teatrální roviny a předvádí uvěřitelný a zajímavý výkon. Nepříliš přesvědčivě vyznívá pouze prostitutka Marfa Markéty Dvořákové. Její postavě chybí zanícenost, s níž by si Marfa měla nárokovat peníze, které potřebuje.

DISK předvedl nejen novou tvář Dostojevského Idiota, ale i novou tvář adaptace Miroslava Krobota. Morální záměr textu prošel výraznou aktualizací, která inscenaci z přílišného psychologizování posunula na novou, stravitelnější úroveň. Mravní báze Dostojevského románu je však mezi řádky stále čitelná. V inscenaci DISKu je pouze vyřčena moderním jazykem a navíc získala přidanou hodnotu uměřené dávky humoru.

Divadlo DISK
Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Miroslav Krobot: Idiot

Režie, dramaturgie:  Miroslav Krobot
Scénografie, kostýmy: Adriana Černá

Hrají: Jan Vejražka, Lukáš Bouzek, Jiří Konvalinka, Vítek Rohr, Ondřej Beseda, Miroslav Krobot, Mariana Večeríková, Adriana Máčiková, Marie Švestková/Anna Čonková, Markéta Dvořáková
Premiéra: 2. dubna 2011, psáno z veřejné generálky