Krvavá svatba aneb Dovolenková merenda s vraždou

Obě dvě zarážející věci se postupem času vysvětlí. Tedy, nepravidelnou stěnu z plexiskla mi vysvětlil až jeden spoludivák po představení, ona to totiž byla silueta koně. Ale představení se dá docela dobře vnímat i bez této informace, jen vám tam vadí několik divně rozmístěných poškrábaných skel. Ony plavky se vysvětlí mnohem dřív, jsou totiž expozicí do stylizace celé inscenace. Režisér Marián Amsler totiž celý děj Lorcovy hry přenesl do libovolného letoviska na španělskou riviéru, kde se tragédie jedné lásky završí na pozadí typické hotelové zábavy, kde se tančí a zpívá. Tato aktualizace je však přinejmenším poněkud sporná a její důvody těžko čitelné. Každopádně výsledkem je jakýsi činoherecký muzikál, kam občas z jiného světa spadne nějaká ta pateticko-lyrická pasáž.

Vizuální stránka inscenace (scéna: Kateřina Štolcpartová, kostýmy: Zuzana Hilská) v podstatě jen popisuje text. Když jsme tedy na pláži, tak se vše odehrává mezi třemi šmolkově modrými stěnami na pastelově žlutých praktikáblech. Když krvavá svatba, tak jsou svatební šaty krvavě červené. Když je někdo rebel, tak chodí v černém, když není, tak v bílém, a když je někdo nóbl, tak dokonce ve zlatém. U některých postav nejde jen o tuto prvoplánovou charakterizaci, například Smrt, spolu s Měsícem jeden z konferenciérů oné merendy, má výrazně oranžový kostým. Ten se propojuje s pomeranči, které v závěrečném souboji oba sokové probodnou a vymačkají v pěsti jako znak své smrti.

Smrt (Matija Solce) také obstarává hudební doprovod k představení, a to tím, že na způsob beatboxu vytváří různé zvukové stopy, které na místě kombinuje a vytváří originální skladbu. Tento princip neztrácí nic na svém kouzlu ani pro diváka znalého inscenace Ráj srdce, labyrint světa, kde byl použit prakticky stejně. Nejsem příliš schopen hodnotit pěvecké výkony, neb to není mým oborem, ale z mého pohledu nic příliš netahalo za uši, ale ani nepřekvapilo. Zkrátka solidní činoherní zpěv.

V herectví bude mít, bez ohledu na kvalitu jednotlivých ročníků, DISK vždycky jednu značnou nevýhodu – věkovou homogenitu herců. I když mladá herečka by asi měla zvládnout zahrát stárnoucí a na svého syna upnutou Matku, těžko to zahraje jako čtyřicetiletá. Jakkoliv se Barbora Vyskočilová snaží vznešeně a důstojně nést, vypadá to pořád jen tak nějak přibližně. Což ovšem není výtka k jejímu herectví, spíš konstatování faktu. Ženich (Jiří Hajdyla) je tak trochu neschopným a hloupým opuštěným novomanželem, což tuto postavu poněkud zplošťuje a závěrečná krvavá pomsta působí nejspíš jako vztek trucovitého děcka, kterému vzali hračku. Jednoznačně kladnější postavou je v této inscenaci aspoň na chvíli triumfující Leonardo, hraný Lukášem Příkazkým. Ten je oním rebelem proti zkostnatělé společnosti a skoro až světovému řádu, který musí na konci tragicky zemřít, i kdyby nechtěl. Toto černobílé nahlížení postav se ostatně odráží i v kostýmech. Ženich je bílý, ale se zlatě vyšitou lebkou na zádech (zlatá mládež hrající si na rebely), zatímco Leonardo má černou koženou bundu a šátek s lebkami. Bohužel poněkud nevýrazná byla Kristýna Nováková coby Nevěsta, která se na jevišti nějak ztrácela a rozhodně nebyla žádnou femme fatale, kvůli které by bylo potřeba se vraždit.

Zásadními jsou však kreace obou konferenciérů večera, Měsíce (Luděk Smadiš) a již výše zmiňované Smrti (Matija Solce). Když dojde na jejich výstup, je obou plné jeviště, jsou v kontaktu s divákem (počáteční lekce španělštiny z turistického průvodce) a přitom se proplétají i "dějovou" linkou (vedou zábavu na svatbě). Možná právě jejich energie a suverenita způsobují, že onen "příběh" ustupuje do pozadí a spíš ruší, než aby nesl náboj inscenace.

Krvavá svatba je zvláštní kombinací prvoplánových výkladů (většina kostýmů, popisná scéna), zjednodušení (pojetí Ženicha a Leonarda) a dobrých divadelních nápadů (např. postava Smrti, hudba). A výsledek? Tak trochu muzikál, tak trochu činohra, tak trochu zábava, tak trochu tragédie. Tak trochu zapomenutelný mišmaš.