Ledňáčci přilétli do pražské Reduty

Text německé autorky Tine Rahel Völcker představuje na první pohled jednoduchou zápletku. Skladatel filmové hudby Karl potkává na břehu zamrzlého jezera mladou Josi. A protože dívka přesně odpovídá tomu, co by mohlo zrušit stereotyp, který začíná ubíjet jeho současný vztah s třicátnicí Evou, přivede ji k nim domů. Jenže namísto toho, aby Josi druhý den ráno odešla, začíná prorůstat do zavedeného vztahu.

Jitka Rudolfová se chopila prostoru, který příběh nabízí, a Ledňáčci se v její režii stali intimním psychologickým dramatem. Prostřednictvím filmových projekcí, v nichž postavy téměř dokumentárním způsobem hovoří o svých subjektivních pocitech, o své minulosti nebo popisují přítomné události, umocňuje komorní ladění inscenace. Tyto psychologické zpovědi jsou zároveň funkčně propojeny s děním na scéně a spolu vytvářejí nanejvýš intimní sondu do nastalé situace. Dokumentární strohost výpovědí zároveň postupně vytváří atmosféru psychologického thrilleru, kde není až tak jisté, kdo bude nakonec obětí. Toto ladění podporuje také jednoduchá scéna Terezie Honsové, převážně potažená bílým plátnem, na jehož povrch jsou projekce promítány.

V Ledňáčcích zároveň zbyl dostatek prostoru pro absurdní atmosféru situace, do které všichni zúčastnění zabředli na neurčitě dlouhou dobu bez možnosti úniku, a ve druhé polovině inscenace se výjimečně dobře daří rozvinout také břitce sarkastickou rovinu příběhu. Obě polohy inscenaci nesmírně prospívají a dovolují divákovi motiv lolita versus žena nahlédnout z různých úhlů a různých žánrových poloh. Po 90 minutách zjistíte, že Ledňáčci problém nastínili tak barvitě, jako se to jinde nemusí podařit ani za celý večer.

Skutečnou lahůdkou je v Ledňáčcích Hana Vágnerová jako třicátnice Eva. Vágnerová podává mimořádně soustředěný výkon stavějící na detailech. Díky tomu je Eva maximálně charakterově plastická a uvěřitelná, ačkoliv se nemusí uchylovat k přepjatě emotivním scénám. Obojím Vágnerová zároveň vytváří potřebný kontrast vůči téměř dětské Josi. Od pasivního šoku Evu obratně posouvá přes racionální uvědomění vlastní hodnoty až k opojení i zděšení z pocitu psychické převahy. Výborně se jí podařilo skloubit také dokumentární strohost a intimitu zpovědí v rámci filmových projekcí. Vágnerová projevuje velký talent pro využití komického potenciálu textu a spolu s citem pro správné načasování je to právě ona, kdo převážně naplňuje sarkastickou rovinu inscenace.

Oproti ní Zuzana Stavná v roli Josi působí dětsky nekomplikovaně. Ačkoliv se jí i při udržení potřebného kontrastu vůči starší sokyni daří do projevů Josi vpravit také skrytou zákeřnost a brutalitu nevědomou si svých důsledků, přesto se v některých momentech zdá, že Stavná klouže po textu a neproniká do jeho hloubky. V některých momentech tak Josina jednoduchost působí přehrávanou afektovaností. To sice podporuje obraz útočné lolitky, ale Stavná tuto polohu převádí i do pasáží, kdy mají na povrch vyplouvat její intimní dojmy a postřehy.

Jakub Žáček jako Karl je mužem na pokraji krize středního věku, který chvíli utíká k pubertálním a chvíli k dospělým přetvářkám. Více mu sedí druhá poloha v konfliktech s Evou, které se vyhrocují v závěru inscenace. Žáčkovi se ale daří také vpravovat do inscenace její absurdní podtext.

Doufejme, že Ledňáčkům se bude i po přesídlení do pražské Reduty dařit, protože jsou příležitostí vidět povedenou komorní inscenaci.

Reduta, Praha
Tine Rahel Völcker: Ledňáčci

Překlad: Magdalena Štulcová
Režie: Jitka Rudolfová
Scéna, kostýmy: Terezie Honsová
Projekce: Aleš Zemene

Hrají: Jakub Žáček, Zuzana Stavná, Hana Vágnerová
Premiéra: 8. dubna 2011, psáno z představení 3. května 2012