Málokdo se z Dogville dostane živý

Tisknout - Hodnocení článku:

Út, 15. června 2010 / Autor: Václav Bartoš

Pár chvil před začátkem páteční druhé premiéry divadelní adaptace filmu Dogville přijela před divadlo tři černá luxusní auta značky Audi. Zastavila ve zvláštní formaci. Ze dvou vystoupili muži v černých oblecích s nenápadnými vysílačkami v uších. Ze třetího auta pak premiér vlády Jan Fischer, který zamířil do noblesního interiéru Stavovského divadla. Fischerova přítomnost podpořila očekávání z předposlední premiéry právě končící sezony Národního divadla.

Tři luxusní Audi na pozadí Stavovského divadla vytvořila scénografii, která se nezáměrně prolnula se scénou Jana Štěpánka uvnitř. Hned ve druhém obrazu vjel na jeviště muž v pitoreskně zmenšeném kabrioletu, následován ochrankou v černých oblecích. Jako by Fischerovi bodyguardi vtrhli do divadelní přítomnosti Dogville dánského filmaře Larse von Triera a pronásledovali bezbrannou Grace. Do venkovského prostředí svými třpytivými šaty nezapadající dívka chvíli předtím požádala o pomoc místního povaleče Toma, který v Dogville žije z otcovy penze a z dlouhé chvíle se pasoval na spisovatele. Tom přes nabídnutou odměnu ochotně zalže a odešle její pronásledovatele zpátky směrem na Georgetown. Tajemná Grace mu přináší příležitost ověřit si v praxi poznatky načerpané „dolováním“, jak říká studiu povah svých sousedů v nevelkém městečku. Hrozba je zažehnána, ale to nejtěžší Grace teprve čeká – přesvědčit místní obyvatele, aby ji přijali mezi sebe, a ona tak unikla pronásledování. Nechtěně tak na vlastní kůži prověří, nakolik jsou zdejší lidé dobří a čestní, jak se ji snaží přesvědčit Tom.

Grace: Ti lidé se snaží, jak jen to jde. A nemají to snadné.

Během přednášky o přijímání se Tom rozhodne městečko seznámit s Grace jako příkladem, jak přijmout změnu. V úvodu přednášky inscenace odhalí svůj základní princip – chvatné příchody dvou desítek herců představujících občany Dogville. Ti se tu a tam musí sejít, zejména proto, aby se poradili o osudu jejich schovanky Grace. Jak rychle herci na scénu vejdou, dokáží se i organizovaně vytratit. Leč kolikrát ne tak rychle, aby jejich příchody a odchody nerušily. Někdy o sebe brkají a divák se přistihne při tom, jak hercům drží palce, aby to stihli, než začne další scéna. Rytmus jim udává Štěpánkova scénografie hranatých dřevotřískových domečků rozmístěná do objemného oblouku návsi, z něhož není někdy jednoduché rychle a nenápadně odejít. S reprízami získají aktéři trénink a klopotný dojem poleví. Přetrvá mechanické střídání davových a intimních scén narušující spád děje. Kontrastem k nim jsou přechody jednoduše pojednané světelnými změnami.

Starousedlíci souboru Národního divadla

Vymanit se z pout divadelní adaptace dánského dramatika Christiana Lollika vázané autorskými právy a především původní filmovou předlohou nebylo nejspíše pro překladatelku Danu Hábovou a dramaturgyni Ivu Klestilovou snadné. Šustot papíru se dařilo překonat až zkušeným členům souboru. Vývoj postavy pedantské matky Very výstižně postihla Taťjana Medvecká. Přechází od rozjařené polohy přes rozčarování k zatrpklé a pomstychtivé manželce nevěrného sedláckého burana Aloise Švehlíka. Ten postavu Chucka pojímá jako apatického, do práce zahleděného dacana. Nenechává ho na pokoji Gracina krása, na niž si chce neodbytně sáhnout. Jan Hartl dává každé promluvě roztřeseného slabozrakého Jacka svůj čas. Jeho slova přicházejí ze světa, v němž není příliš k vidění. Do něj postupně proniká Grace a odkryje to nejpalčivější – jeho úplnou slepotu. Ztěžka roztáhne dlouho nepoužívané závěsy a Hartlův Jack se rozpačitě přizná. Za zády herců se objeví obrovské panorama.

Kakofonie Hájka a Žáčkové

Kupodivu je odhalení Jackovy slepoty řešeno scénograficky výrazněji než důležitý dramatický zvrat – vyvěšení policejního oznámení o pátrání po Grace kvůli bankovnímu přepadení. Policistka na jeden z domečků připíchne list papíru, který se na velké scéně lehce ztratí, a nebýt navazujících dialogů, na přítomnou hrozbu by se lehce zapomnělo. Pod její tíhou se situace přiostřuje a hlavní hrdina Tom v podání Jana Hájka je postaven před neslučitelnou volbu zachránit Grace, nebo vlastní pověst. Hájkova mluva je ale od začátku do konce stejně tupá, postrádající vnitřní logiku. Když mluví o strachu, jen strojově odříkává naučený text v přesných kadencích. Tomův cit ke Grace je v jeho výkladu přetvářkou, bez přílišné uvěřitelnosti, že se mezi nimi rodí něco jako láska. Hájkovy falešné a mnohdy zbytečně patetické intonace, doléhající na poslední galerie, prozrazovaly, že herci záleží víc na tom, aby byl slyšet, než aby cokoli sděloval. Lucie Žáčková v hlavní roli Grace svým vzezřením a monotónním hlasem dívky z hospody páté cenové nijak nenaznačovala skutečný původ své postavy. Svým přirozeným buranstvím občany Dogville předčila tak dokonale, až herečka vlastním naturelem málem zničila dramatickou situaci. Ve scénách s Hájkem navíc rychle přejala jeho falešné intonace a z dialogů společně vytvořili protivné nebo v lepším případě nudné kakofonie. Pro herečku jejích kvalit je svěřená role nadlidským úkolem, což neskryje ani za „strnulost zvířete v ohrožení“, o níž hovoří Grace. Umění herců starší gardy Národního divadla nestačila, ač Alois Švehlík přesnými gesty a jasně formulovanými promluvami své postavy Chucka nabízel Žáčkové cestu k alespoň nějakému hereckému výrazu. Naproti tomu přes veškerou snahu maskovat kostýmem (zejména brýlemi a šátkem) půvab Sabiny Králové v roli nevzhledné venkovanky Liz zazářila na jevišti herečka v plné kráse. Až bylo těžké pochopit, proč se muži z Dogville otáčejí zrovna za Žáčkovou. Možná jen proto, že je zatím neokoukaná.

Režisér Miroslav Krobot vystavěl divadelní Dogville zejména na slově a ve spojení s Grace, snažící se zavděčit všem jeho obyvatelům, na vzniklých komických situacích. První dvě třetiny inscenace jsou úsměvnou konverzační komedií, která se přelévá v tragédii bez hrdinů – nepochopitelný morální kolabs všech, nehledě na jejich ideály a hodnoty. Vztah uširvoucího Toma a cuchtovité Grace už k závěru příliš nezaujme, snad jen tím, zda ji Tom jako snad poslední v obci taky znásilní. Závěrečný dramatický zvrat přináší pouze úlevu z konce představení. Na druhé premiéře tleskalo poloprázdné hlediště vlažně a především ze slušnosti, ale nutno říct, že až do úplného konce, kdy omylem zvednutá opona vyvolala ještě poslední záchvěv potlesku.

Dogville a Lidice?

Před Stavovským divadlem už čekala tři nablýskaná Audi, která hned na druhý den zavezla premiéra Fischera na místo bývalých Lidic, kde probíhala vzpomínka u příležitosti 68. výročí jejich vyhlazení. Naplánovat první premiéru Dogville na 10. června je vskutku odvážný dramaturgický tah, jehož smysl je stejně nepochopitelný jako vyznění banální morality zkažené především hereckými výkony dvou protagonistů a nepříliš funkční scénou, kterou zachraňují hereckými výkony zkušenější členové souboru.

Národní divadlo, Praha
Lars von Tier: Dogville

překlad: Dana Hábová
předloha: Lars von Tier
adaptace: Christian Lollike
režie: Miroslav Krobot
scéna: Jan Štěpánek
kostým: Jana Preková
hudba: Václav Havelka
dramaturgie: Iva Klestilová