Mesiáš aneb stará dobrá forbína

Malý prostor divadla vytváří intimní atmosféru, ve které dva estrádní baviči Robert (Pavel Kryl) a Norbert (Ondřej Novák) rozehrávají příběh o cestě Josefa a Marie do Betléma. Robert a Norbert mají svojí typologií blízko k tradiční klaunské dvojici: vážný bílý klaun a hloupý August. Norbert je vážný a důležitý, „režíruje“ a „přeobsazuje“ výstupy a má spousty práce s mladým, trochu přihlouplým, veselým klaunem Robertem, který pouze chodí na kurzy herectví ke slečně Koutské, lehce se nechá strhnout potleskem publika a z radosti přidává do secvičených scének detaily, které starého Norberta k smrti iritují.

Představení začíná výborným pantomimickým výstupem, kde Norbert vypráví příběh a Robert jej pantomimicky předvádí. Pavel Kryl zde dosahuje mistrovství a svým expresivním projevem rozesmává publikum. Dvojici bavičů doplňuje ještě slečna Tichá (Lucie Prokopová), do které jsou oba baviči zamilováni. Slečna Tichá je zneuznanou operní zpěvačkou, která využívá každé volné chvilky, aby přerušila herecký výstup a zazpívala.

Robert a Norbert baví publikum tím, že předvádějí příběh Josefa a Marie a jejich cesty do Betléma. Nečekejte však nějakou náboženskou pietu, autor textu Patrick Barlow nahlíží biblické postavy podobnou perspektivou jako Monty Python ve filmu Život Briana: jako naprosto přízemní lidské bytosti s dobrými i špatnými vlastnostmi, které se najednou dostanou do situací, ve kterých vůbec nechtěli být a vlastně nevědí, co si v nich počít. Robertova Marie mluví přehnaně vysokou fistulí, pracuje na obšívání „dvacetimetrového kostelního hadru“ a v jednom kuse se hádá s Josefem, který kdesi „stlouká kredence“ a domů přichází často ve velice podroušeném stavu.

Během představení se herci vystřídají nejen v rolích Marie a Josefa, ale jednoduchými úpravami svých kostýmů ztělesňují i další postavy: v trenkách navlečených přes kalhoty smokingu představují pastýře, v pletené čepici jsou trhovci nabízející suvenýry, křídla z nich udělají anděla, vousy na gumičce zase krále. Je to drsné divadlo, jak o něm píše Peter Brook, které nepotřebuje iluzivní scénu nebo bohaté kostýmy, ale naplno využívá minimum divadelních prostředků, které má k dispozici, aby bavilo publikum. Vyvolává radost a smích a je si vědomo svého publika i místa, kde se odehrává. Diváci jsou dokonce zapojeni do divadelní akce: slečna v první řadě klepe o židli v souladu s pantomimickým předváděním Norberta na scéně, aby později dostala vynadáno, že „tato scéna se hraje pouze jako pantomimická“. Při Césarově projevu v Římě publikum skanduje a náhodně vybraní diváci provolávají hesla, která dostali na připravených kartičkách.

Publikum se baví inteligentním humorem, avšak zábava je o poznání bezelstnější, než jsme u zmíněných Monty Pythonů nebo Cimrmanů zvyklí. Společenská kritika, která činí divadla tohoto typu aktuálním, v inscenaci režiséra Šimona Dominika chybí. To ale nijak nesnižuje divácký zážitek z představení. Takže, nedostalo-li se na vás při předprodeji na Žižkově, zkuste si najít cestu do Divadla Čertovka.

Divadlo NaHraně
Patrick Barlow: Mesiáš

Překlad: Pavel Dominik
Režie: Šimon Dominik
Dramaturgie: Adéla Balzerová
Scéna: Karel Čapek
Kostýmy: Zuzana Mazáčová
Produkce: Kateřina Hůlková, Lukáš Grüner

Hrají: Ondřej Novák, Pavel Kryl, Lucie Prokopová
Na klavír doprovází: Silvie Náhlá
Premiera: 21. prosince 2009 v Divadle Čertovka, psáno z reprízy 5. března 2010