Mikulášovy patálie – zábava pro děti, sentimentální vzpomínka pro dospělé

Francouzská knižní předloha Le Petit Nicolas, jejímž autorem je René Goscinny, zažívá v posledních letech obrodu. U nás k ní přispělo vydání několika nových příběhů, celosvětově potom film Laurenta Tirarda, který se na plátnech kin objevil v roce 2009. Mikulášovy patálie ale samozřejmě nejsou lákadlem pouze pro dnešní školáky. Jeho knižní dobrodružství, poprvé u nás vydávaná v 80. letech, vstoupila do života už několika generací. Uličnický, ale ve skutečnosti poctivý Mikuláš, jedlík Vendelín, šprt Celestýn, rváč Albín, vejtaha Augustýn a potížista Kryšpín tak mohou být dětskou zábavou i sentimentální vzpomínkou pro dospělé.

Trefou do černého je pro Kašparova Mikuláše scénografie Pavla Kodedy a hudba Dana Fikejze. Kulisy si vystačí s několika školními lavicemi a nápaditým systémem ilustrací, které se obrací jako listy v knize. Tato koncepce citlivě a uceleně navazuje na jednoduché původní ilustrace karikaturisty Jeana-Jacquesa Sempého. Mikuláše znalý divák je tedy hned v obraze a velkým plusem je i to, že změna scény je možná během několika vteřin, takže ani děti nemají prostor pro ztrátu pozornosti. V případech, kdy jsou kulisy originálně a s vtipem využity také režijně, jako je tomu např. v koupelnové scéně, se jedná o nejsilnější okamžiky celé inscenace a nesmějí se pouze děti. Hudební motiv zřetelně odkazuje k Francii 50. let a výrazně tak napomáhá vytvořit vlídnou atmosféru celé inscenace.

Přesto mohou Mikulášovy patálie na dospělého diváka působit v některých okamžicích rozpačitě. Inscenace je složena z několika příběhů, kterým ovšem chybí spojující dějová linka. Červená nit, která by se nenápadně táhla jednotlivými epizodami a dala by jim tak ještě další rozměr. V dané podobě některé scény, jako např. kouření doutníků, působí nehotově, mnohdy uspěchaně a zdaleka nevyužívají svůj komediální potenciál. V mnoha situacích se na dospělého diváka naopak nezapomíná. V textu jsou autorem nenápadně vloženy vtipy a glosy „pro rodiče“. Zastřešující téma by scény logicky motivovalo a pomohlo by i rozvinutí jejich komediálního aspektu.

Naopak silnou stránkou režie Filipa Nuckollse jsou momenty, kdy se především v postavě Mikuláše jasně obrací ke knižní předloze. Mikuláš stále působí jako vypravěč příběhů. Na několik okamžiků se vytrhává z dění, obrací se k divákovi a překotným vyprávěním, které evokuje v knize použitá nekonečná dětská souvětí, ho zasvěcuje do probíhajícího děje. To, že si účinkování užívají všichni zúčastnění herci, je zřejmé na první pohled. Proměna v dětské hrdiny, kteří nepřetržitě přemýšlí o kdejaké klukovině, se podařila všem bez výjimky. Úsměv na rtech vyvolá už jen příchod partičky šesti kamarádů v barevných podkolenkách, kteří se třesou strachy před lékařskou prohlídkou.

Pro dospělého diváka mají Mikulášovy patálie v Celetné zřetelné nedostatky. Na druhou stranu děti, kterých je v hledišti jasná převaha, se po celou dobu baví skvěle. Pokud tedy chcete vzít své ratolesti do divadla za vlídnou zábavou, neváhejte. Pokud budete sentimentálně vzpomínat na vlastní dětství s Mikulášovými patáliemi, pravděpodobně také nebudete zklamáni. Pokud by ovšem Kašpar měl ambici přilákat i samotného dospělého diváka a nabídnout mu plnohodnotnou zábavu, musel by na inscenaci ještě zapracovat.

Divadlo v Celetné
René Goscinny: Mikulášovy patálie

Režie: Filip Nuckolls
Dramaturgie: Lenka Bočková
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Jan C. Löbl
Hudba: Dan Fikejz

Hrají: Matouš Ruml, Petr Lněnička, Lukáš Jůza, Václav Jakoubek, Zdeněk Charvát, Marek Němec, Milena Steinmasslová, Pavel Lagner
Premiéra: 15. ledna 2012, psáno z představení 29. ledna 2012