Muzikál z Dejvic

Respektive v druhé půlce. První půlka = ne moc dobré herecké výkony, nekompaktní tvar – individuální výstupy, které prostě na jevišti tak nějak trčí a divadelně synteticky nefungují. Ze začátku smutný a znuděný pohled. Ale! Potom, co proběhnou semaforské zpívající uvaděčky, jako by přestávkou občerstvení nebyli jen diváci, ale celá inscenace. A najednou to všechno funguje – hudba, zpěv, herci, choreografie, vtip, jazyk – vše se prolíná a vzájemně ovlivňuje a Lysistrata jako inscenace, jako celek, svižně, ale lehce tančí po jevišti.

Hlavni devizou inscenace je síla Suchého literárního talentu, jeho básnický jazyk je poeticky hravý, ale srozumitelný. Funguje nejen jako poezie sama o sobě, ale i jako jazyk divadelních dialogů. Je nejsilnější v okamžicích, kdy je kombinován s další Suchého devizou, charismatem, které je násobeno (chvílemi ještě o něco víc) šarmantnější Jitkou Molavcovou. Jejich společné výstupy tak patřily k tomu nejlepšímu z celého představení (náležitý potlesk!). Klasicky semaforské, trošku hraně amatérské, jsou především davové scény druhé půlky inscenace, v nichž se hudba, slovo a postavy režijně protnou, splynou v jedno a přikryjí tak individuální nedokonalosti. Těmi jsou téměř vždy postiženy více athénské ženy než athénští starci.

Jako inscenace je Lysistrata rozporuplná (podle mého spíše rozpůlená), herecky naprosto nevyvážená a režijně nesourodá, ale přesto je na současnou muzikálovou produkci o mnoho tříd nápaditější, a to ve všech směrech - textově především, na obvykle žánrově unylou muzikálovou produkci i míšením hudebních stylů a herecky vlastně taky - o co víc Molavcová a Suchý nejsou muzikálové hvězdy, o to víc jsou hvězdy samy o sobě a to je to, co na ty chvilkové podivnosti dává po pár dnech zapomenout a užívat si vzpomínku na zábavný výlet z divadelního centra do Dejvic.

Foto: www.semafor.cz