Nebe nepřijímalo, ale ruzyňské letiště fungovalo dál
Ruzyňský letištní Terminál 2 se v úterý 21. září proměnil na jedno velké, dosti improvizované letiště. Divadlo Letí zde ve spolupráci s Divadlem Na zábradlí předvedlo svůj nejnovější projekt Nebe nepřijímá, sestavený z her pěti významných evropských autorů, a potvrdilo, že běžné letiště může být velmi zajímavým svébytným divadlem.
Nebe nepřijímá je zahajovacím projektem Centra současné dramatiky. Jedná se o originální koncept, který se dá v případě úspěchu rozvíjet i v dalších ročnících. Tématem prvního ročníku je rychlé životní tempo dnešního světa a konkrétní symbol tohoto životního stylu – letiště. Vznikl seriál krátkých her (délka do 15 minut) s tématem „letiště“, které pro Letí napsali přední evropští dramatici.
Inscenační pásmo zahajuje hra Business Class, jejímž autorem je Joe Penhall. Je klasickou ukázkou letištního života a „uspořádaného chaosu“ v něm. Všichni si hledí jen svých mobilů a anonymně si užívají toho, za co si zaplatili. Letět první třídou by mělo být komfortní, pohodlné a mělo by se jednat o příjemný zážitek. Hezké letušky, jídlo a nápoje all inclusive, anatomicky tvarované podhlavníky. A spolucestující na úrovni. Ale právě v tomhle klidu před bouří se kdesi hluboko v tom all inclusive stylu skrývá vzájemná nenávist všech vůči všem, která znemožňuje normální komunikaci.
Letiště funguje jako samostatný svět, který má svá vlastní pravidla a obyvatele, kteří na jejich bázi fungují a řídí podle nich své životy. Jediná malinkatá chyba v tomto systému může mít nedozírné následky a důsledky. Zároveň je to ale i svět, ve kterém se setkávají v rychlém životním tempu zástupci nejrůznějších kultur a mohou či nemusí spolu přijít do styku. Inscenace také klade jasnou otázku, zda z tohoto světa lze nebo nelze uniknout.
Letiště funguje jako samostatný svět, který má svá vlastní pravidla a obyvatele, kteří na jejich bázi fungují a řídí podle nich své životy. Jediná malinkatá chyba v tomto systému může mít nedozírné následky a důsledky.
Falk Richter stvořil Electronic Love, hru o letištním chaosu, o komunikaci jen skrze monitory počítačů a letištní rozhlas. Ve světě, kde nikdo nemá čas a spoléhá se jen na strojovou přesnost těch ostatních, se docela náhodou potají Tom a Joy. Joy je naprosto spolehlivá a flexibilní pracovní síla v letištním fast foodu. Jenže zrovna dneska je v totálním stresu, na pokladně se porouchal scanner a ve frontě čeká dvacet panicky hektických manažerů na zaplacení svého sendviče. A mezi nimi je Tom. Flexibilita a spolehlivost jsou také jeho hlavní předností. Jenže zrovna dnes zapomněl PIN ke svému iPhonu. Má v něm všechny informace, data, kontakty, čísla, kódy. Bez něj ani neví, v jakém městě to vlastně je, odkud přiletěl a kam naopak odletět teprve má. Spěchá na schůzi, ale díky své zapomnětlivosti se na ni nedostaví – přijde o práci? Zkrachuje? Kdo ví? Každopádně to Joy šeredně odskáče. Ovšem z počáteční nenávisti je najednou klasická ukázka „fastfoodového“ vztahu – každých 14 dnů mají na sebe půlhodiny čas, vždy na jiném letišti, kde se zrovna mohou potkat. No, alespoň nějaká naděje na lásku.
Scénografická koncepce vycházela z prostoru letištní haly a herci pracovali s prostorem a především se situací v hale Terminálu 2, který zůstal v provozu. Cestující se normálně odbavovali a mohli se tak stát vlastně dobrovolnými i nedobrovolnými diváky inscenace. Ve finále šlo o jeden velký happening, který ale splnil svůj hlavní cíl – vytáhnout současnou dramatiku do nedivadelního prostoru a vyjádřit se o tom, co žijeme doslova TEĎ A TADY.
Už při odpolední generálce bylo v dějišti představení občas těžké rozeznat, kdo je herec a kdo cestující, případně divák. Účinkující prozrazovaly jen mikroporty na tvářích; jejich hlasy zněly z reproduktorů. Někdy do děje v pozadí zasáhlo hlášení letištního rozhlasu, ale přihlížejícím to nevadilo. Byli mezi nimi i autoři Viliam Klimáček, David Drábek a David Gieselmann.
Hru Já v Praze, játra v Londýně, jejímiž hlavními hrdiny jsou Žena, Pás a Tabule napsal pro tento projekt Viliam Klimáček a režisér Marian Amsler ji pojal jako jakousi letištní pantomimu s velmi lyrickými prvky. Kombinuje zde zmíněné prostředí letiště se surrealistickými výjevy „dětské poezie“ – kdyby nebyla letadla, velbloudi by se naučili létat. Říkáte si, co dělá velbloud na letišti? Proč Tabule mluví? Proč se ten Pás tak divně hýbe? A co tady sakra dělám já? Text krásně vystihuje absurditu celého toho letištního světa.
Hry nejsou nijak zásadně odděleny, prolínají se v jednolitém proudu děje, ale postavy jsou tak anonymní, že je úplně jedno, kdo hraje koho, ti všichni se mohli potkat kdekoli a kdykoli, ať už jsme na letišti v Praze, Vídni, Madridu či Buenos Aires. Asi nemá příliš smysl zamýšlet se nad detaily, jde jen o to, užívat si tu jedinečnou příležitost netradičního divadla, které zobrazuje běžné situace, doslova jako ze života.
Ve finále šlo o jeden velký happening, který ale splnil svůj hlavní cíl – vytáhnout současnou dramatiku do nedivadelního prostoru a vyjádřit se o tom, co žijeme doslova TEĎ A TADY.
A jedna taková hned následuje. Situace v prostředí kteréhokoli letiště světa zcela normální. Přijdete na informace s tím, že se vám ztratil batoh. A i když vy i pracovník mluvíte anglicky, ani jeden si nerozumíte, každý mluvíte jinou angličtinou. To je základ pro část nazvanou Haló, what?, kterou napsal David Gieselmann a režíroval ji Thomas Zielinski. Vypovídá o tom, jak je skrze komunikaci ve „sjednoceném světovém jazyce“ těžké propašovat batoh s bankovním lupem z města A do města B, když jste klasický zlodějský blbec, máte chybou špatného letu parťáka v úplně jiném městě a za okýnkem na informacích je sice váš krajan, ale letištní pravidla mu nedovolují s vámi mluvit vaší společnou mateřštinou. A když se do toho ještě vloží svůdná Francouzka, je o detektivní zábavu postaráno. Ano, letiště může být místem, kde si užijete spoustu srandy.
Korunu nasadila představení hra Davida Drábka Chmýří. V doupátku ve větvích, v zámotku kdesi v koruně stromu nebo uvnitř vosího hnízda. Kdo ví? Tam někde se potkali. Dívka s havraními vlasy, které má místy slepené zaschlou krví, zavalitý muž s titěrnými křidélky a polonahý mladík. Žena za pultíkem jim nabízí pitíčka. Její vzhled je podobný hmyzímu. Někomu z rodu lišajů. Bekyně mniška. Je jejich průvodcem, naučí je totiž létat. Poslední hra je zcela odjinud, ale přece sem patří. Pomyslný kamerový švenk nás dostává mimo svět letiště, někam na nejbližší strom, kde výše zmínění sledují celý ten letištní chaos a mají úplně jiné problémy, ale také se učí létat. Hra už není technokratická, ale dětinsky naivní, totálně kontrastující s tím, co jsme doposud viděli. Jde vlastně o epilog – vracíme se do přírody.
Nebe nepřijímá se přesune na stálý repertoár Divadla Na zábradlí. Jistě ztratí poněkud na své poetice, vždyť letištní hala jí poskytuje vpravdě nejlepší zázemí, ale rozhodně ne na své výpovědní hodnotě. Je moc dobře, že se podobné jednoduché, ale přesto účinné projekty s podobnými koncepty dějí, a věřme, že tento nebyl poslední. Na letišti, coby v bráně do naší vlasti, by se mělo objevit to nejlepší z české kultury (pivo, krásné ženy, pohlednice s českou krajinou), je dobře, že se zde objevilo i skvělé české divadlo v evropském kontextu.
NEBE NEPŘIJÍMÁ
Scéna: Petr B. Novák
Produkce: Adéla Štajfová, Madla Zelenková
Falk Richter – Electronic Love
Překlad: Martin Schwarz
Dramaturgie: Marie Špalová
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Ivan Acher
Režie: David Czesany
Hrají: Ondřej Veselý, Natálie Řehořová, Natália Drabiščáková, Richard Fiala, Zdena Hadrbolcová, Ladislav Hampl, Igor Chmela, Tomáš Kobr, Ivan Lupták, Leoš Noha, Jiří Ornest, Gabriela Pyšná, Pavlína Štorková
Viliam Klimáček – Já v Praze, játra v Londýně
Dramaturgie: Marie Špalová
Kostýmy: Marian Amsler
Hudba: Norbi Kovács
Režie: Marian Amsler
Hrají: Natália Drabiščáková, Ivan Lupták, Tomáš Kobr
David Gieselmann – Haló, what?
Překlad: Martina Černá
Dramaturgie: Lucie Ferenzová
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Ivan Acher
Režie: Thomas Zielinski
Hrají: Igor Chmela, Ladislav Hampl, Leoš Noha, Gabriela Pyšná
David Drábek – Chmýří
Kostýmy: Jana Špalová
Hudba: Jiří Kučerovský
Režie: Martina Schlegelová
Hrají: Pavlína Štorková, Jiří Ornest, Richard Fiala, Zdena Hadrbolcová Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová
Joe Penhall - Business Class
Překlad: Dana Hábová
Dramaturgie: Lucie Ferenzová
Scéna: Petr B. Novák
Kostýmy: Jana Špalová
Hudba: Jiří Kučerovský
Režie: Martina Schlegelová
Hrají: Tomáš Kobr a Ivan Lupták
Premiéra: Světová premiéra 21. září 2010 na Letišti Praha v 15.00, 17.30 a 20.30