Přede dvěma lety měl v pražském experimentálním prostoru ROXY/NoD
premiéru společný projekt režiséra Jana Nebeského, herce Davida Prachaře
a hudebníka Pavla Fajta. Ke spolupráci přizvali herečku Lucii Trmíkovou a
dramaturgyni Kateřinu Šavlíkovou, která k inscenaci připravila textovou
partituru na základě četby knih Faust a Kniha neklidu, jež napsal
portugalský literát Fernando Pessoa. Vnitřně rozervaná výpověď osudem
trýzněného spisovatele by mohla odradit od návštěvy vynikajícího
představení, které si našlo za dobu existence diváky, kteří se do NoDu
opakovaně vracejí. V čem tkví úspěch Neúplného snu?
Ukvapené hodnocení na základě obsazení inscenace (při pohledu na
Prachařovo jméno) by mohlo svádět k představě o herecké exhibici herce
Národního divadla, který chce i mimo svoji domovskou scénu jako sólista
předvést své herecké umění, a především si představením přivydělat
neumně slepeným rádoby uměleckým patvarem. Už ale jeho nástup na scénu,
kdy navazuje první kontakt s publikem, dává tušit, že podobný soud není
namístě. Prachař hned v úvodu shazuje nejen sám sebe, ale i pojetí celé
inscenace. A to tak, že se divák neubrání smíchu. O středeční repríze
dokonce svůj úvod rozvedl o skryté sponzorství lahůdkářskou firmou,
která dokonce o tom, že inscenaci sponzoruje, vůbec netuší. Scénu,
tvořenou ostrůvkem rozprostřené hlíny, označil za jednu z deseti
nejlepších scénografií posledních dvaceti let českého divadla s poukazem
na to, aby si diváci domysleli, jak na tom české divadlo musí být.
Prachaře pak Trmíková usadila s tím, že by už měli začít.
V prvních dvou třetinách, kdy je přednášený text neustále
přerušován (zvlášť ve chvíli, kdy se jej Trmíková snaží přednášet
s patřičným zaujetím a je Prachařem neustále opravována), nejde
o pouhou snahu bavit publikum. Prachař buduje obraz arogantního a
velikášského herce, který dokáže až na drobné výpadky zaujmout publikum
už jen tím, jak v úvodu svých rétorských promluv buduje ticho a teprve
pak tvoří. Tuto figuru pak vždy shazuje, a to nikoli laciným pomrkáváním
do publika, ale například zmínkou o tom, co bude následovat, jak si myslí,
že diváci budou reagovat a nebo případným zaváháním, kdy jej režisér
z boku první řady poopraví, když Prachař ze scény odnáší zrcadlo,
které bude ovšem ještě v následujícím obrazu potřebovat.
Jeho herecká partnerka Lucie Trmíková se vedle něj lehce ztrácí, musím
přiznat, že mi o květnové repríze byla dokonce lehce nepříjemná.
Přijít její herecké tvorbě na základě Prachařových impluzů na chuť
chvilku dá, ale nutno podotknout, že se Prachařem nenechává vláčet,
naopak mu je spoluhráčem v řádu inscenace. I její lehce nešťastný
výraz ze starostí nad tím, aby se představení vůbec dohrálo a nebo aby se
Prachař držel role (ve středu od Fausta utekl přes Hamleta k Cyranovi a
k provolání: „To gaskonští kadeti jsou!“), je pevně vedenou pózou.
Pasivním nezůstával o středeční repríze ani hudebník Pavel Fajt, který
vytváří živý hudební doprovod, leckdy udává rytmus a herci s jeho
právě vytvářenou hudou souzní. Tentokrát se však Fajt bez okolků šel
podívat na některé scény, které by jinak nemohl od pultu zezadu vychutnat,
případně dění komentoval svým smíchem. Výsledný tvar tak obohatil svou
jevištní existencí a nezůstával pouze v netečné póze, kdy je nucen
přečíst několik málo replik.
Herci v Neúplném snu neztvárňují konkrétní postavy a nehrají situace
tak, jak je známe z běžné činohry. Naopak neustále od svých
„výtvorů“ odstupují a glosují je. Vyjadřují se nejen ke svým
výkonům, ale také k tomu, jak docílit působivosti na publikum. V květnu
Prachař předvedl, jak dokáže svým hereckým uměním na velké scéně
Národního divadla diváky až dojmout. V citově nejvyhrocenějším momentu
svůj výkon přerušil a glosoval: „No, vidíte. Já vám to říkal.“
Takový přístup k herecké tvorbě jsem nepovažoval za nějaký výsměch,
naopak mi toto nahlédnutí do „herecké kuchyně“ přišlo jako zajímavé
odhalování Prachařovy práce, jejíž taje by divákům prozrazovat vlastně
ani nemusel. Proto se také domnívám, že při použití takových
divadelních postupů se herec pod vedením režiséra vydává za hranice
pouhé exhibice. Pohlíží se zde na obnaženou uměleckou tvorbu, která je
neustále shazována, glosována a znovu nahazována (včetně nahazování
napovídáním, kdy Prachař glosoval, že ve skutečnosti nejde umění od
autora k herci, ale že se k němu dostává teprve přes nápovědu).
Závěrečná třetina pak přece jen zhoustne existenciálním přesahem
přednášeného textu – i když pohled na zafačovaného herce, na nějž
je z lopaty házena hlína, je vcelku bizarní, ovšem metaforicky působivý
obraz. Slovních glos se už k vytvářenému scénickému obrazu nedočkáme.
Režisér Nebeský však vstoupí na scénu, aby herce vybavil cigaretou a
dvojkou bílého, z které po dobu představení sám pil. Předává tak
obrazu cosi bytostně svého a podtrhuje tak společnou bytostně uměleckou
výpověď Neúplného snu.
Studio DAMUZA / experimentální prostor NoD
Prachař, Fajt, Nebeský: Neúplný sen
Předloha: Fernando Pessoa (Faust & kniha neklidu I a
II)
Překlad: Pavla Lidmilová, Josef Hiršal
Dramaturgie: Kateřina Šavlíková
Režie: Jan Nebeský
Hrají: Lucie Trmínková a David Prachař
Hudba: Pavel Fajt
Premiéra: 28. listopadu 2007 v experimentálním prostoru NoD, psáno
z reprízy 25. listopadu 2009
Napsat komentář