Neúplný sen dva roky po premiéře

Ukvapené hodnocení na základě obsazení inscenace (při pohledu na Prachařovo jméno) by mohlo svádět k představě o herecké exhibici herce Národního divadla, který chce i mimo svoji domovskou scénu jako sólista předvést své herecké umění, a především si představením přivydělat neumně slepeným rádoby uměleckým patvarem. Už ale jeho nástup na scénu, kdy navazuje první kontakt s publikem, dává tušit, že podobný soud není namístě. Prachař hned v úvodu shazuje nejen sám sebe, ale i pojetí celé inscenace. A to tak, že se divák neubrání smíchu. O středeční repríze dokonce svůj úvod rozvedl o skryté sponzorství lahůdkářskou firmou, která dokonce o tom, že inscenaci sponzoruje, vůbec netuší. Scénu, tvořenou ostrůvkem rozprostřené hlíny, označil za jednu z deseti nejlepších scénografií posledních dvaceti let českého divadla s poukazem na to, aby si diváci domysleli, jak na tom české divadlo musí být. Prachaře pak Trmíková usadila s tím, že by už měli začít.

V prvních dvou třetinách, kdy je přednášený text neustále přerušován (zvlášť ve chvíli, kdy se jej Trmíková snaží přednášet s patřičným zaujetím a je Prachařem neustále opravována), nejde o pouhou snahu bavit publikum. Prachař buduje obraz arogantního a velikášského herce, který dokáže až na drobné výpadky zaujmout publikum už jen tím, jak v úvodu svých rétorských promluv buduje ticho a teprve pak tvoří. Tuto figuru pak vždy shazuje, a to nikoli laciným pomrkáváním do publika, ale například zmínkou o tom, co bude následovat, jak si myslí, že diváci budou reagovat a nebo případným zaváháním, kdy jej režisér z boku první řady poopraví, když Prachař ze scény odnáší zrcadlo, které bude ovšem ještě v následujícím obrazu potřebovat.

Jeho herecká partnerka Lucie Trmíková se vedle něj lehce ztrácí, musím přiznat, že mi o květnové repríze byla dokonce lehce nepříjemná. Přijít její herecké tvorbě na základě Prachařových impluzů na chuť chvilku dá, ale nutno podotknout, že se Prachařem nenechává vláčet, naopak mu je spoluhráčem v řádu inscenace. I její lehce nešťastný výraz ze starostí nad tím, aby se představení vůbec dohrálo a nebo aby se Prachař držel role (ve středu od Fausta utekl přes Hamleta k Cyranovi a k provolání: „To gaskonští kadeti jsou!“), je pevně vedenou pózou. Pasivním nezůstával o středeční repríze ani hudebník Pavel Fajt, který vytváří živý hudební doprovod, leckdy udává rytmus a herci s jeho právě vytvářenou hudou souzní. Tentokrát se však Fajt bez okolků šel podívat na některé scény, které by jinak nemohl od pultu zezadu vychutnat, případně dění komentoval svým smíchem. Výsledný tvar tak obohatil svou jevištní existencí a nezůstával pouze v netečné póze, kdy je nucen přečíst několik málo replik.

Herci v Neúplném snu neztvárňují konkrétní postavy a nehrají situace tak, jak je známe z běžné činohry. Naopak neustále od svých „výtvorů“ odstupují a glosují je. Vyjadřují se nejen ke svým výkonům, ale také k tomu, jak docílit působivosti na publikum. V květnu Prachař předvedl, jak dokáže svým hereckým uměním na velké scéně Národního divadla diváky až dojmout. V citově nejvyhrocenějším momentu svůj výkon přerušil a glosoval: „No, vidíte. Já vám to říkal.“ Takový přístup k herecké tvorbě jsem nepovažoval za nějaký výsměch, naopak mi toto nahlédnutí do „herecké kuchyně“ přišlo jako zajímavé odhalování Prachařovy práce, jejíž taje by divákům prozrazovat vlastně ani nemusel. Proto se také domnívám, že při použití takových divadelních postupů se herec pod vedením režiséra vydává za hranice pouhé exhibice. Pohlíží se zde na obnaženou uměleckou tvorbu, která je neustále shazována, glosována a znovu nahazována (včetně nahazování napovídáním, kdy Prachař glosoval, že ve skutečnosti nejde umění od autora k herci, ale že se k němu dostává teprve přes nápovědu).

Závěrečná třetina pak přece jen zhoustne existenciálním přesahem přednášeného textu – i když pohled na zafačovaného herce, na nějž je z lopaty házena hlína, je vcelku bizarní, ovšem metaforicky působivý obraz. Slovních glos se už k vytvářenému scénickému obrazu nedočkáme. Režisér Nebeský však vstoupí na scénu, aby herce vybavil cigaretou a dvojkou bílého, z které po dobu představení sám pil. Předává tak obrazu cosi bytostně svého a podtrhuje tak společnou bytostně uměleckou výpověď Neúplného snu.

Studio DAMUZA / experimentální prostor NoD
Prachař, Fajt, Nebeský: Neúplný sen

Předloha: Fernando Pessoa (Faust & kniha neklidu I a II)
Překlad: Pavla Lidmilová, Josef Hiršal
Dramaturgie: Kateřina Šavlíková
Režie: Jan Nebeský

Hrají: Lucie Trmínková a David Prachař
Hudba: Pavel Fajt

Premiéra: 28. listopadu 2007 v experimentálním prostoru NoD, psáno z reprízy 25. listopadu 2009