Noční můry divadelní inspirace
Působivá, emotivní až děsivá hudba. Ze tmy se objeví dvě postavy v šedých kabátech, na klopě židovské hvězdy a běží. Po chvilce další dvě postavy vystoupí ze tmy, zatímco první dvojice se ocitne ve tmě. Objevivší se Židé také běží. Za chvíli třetí dvojice, zase běží. Italštině většina publika festivalu Setkání/Encounter nerozuměla, nechávala tak na sebe působit pouze jevištní tvar. Úvodní sekvence pokračovala další smrští působivých obrazů a děsivých scén. Tvůrci rozehráli svou fantazii a chtěli svým dílem především apelovat na divákovy city a nenechat ho chladným.
A publikum chladné skutečně nezůstalo, většinu času se ošívalo, pošeptávalo, kroutilo hlavou a příliš nerozumělo tomu, co jim má být takovým expresivně přehnaným dílem sděleno. Kdo se přece jen poddal emotivnosti, musel tak činit na základě působivosti hudby. Stačilo zavřít oči a zaposlouchat se. Hudba totiž příliš neodpovídala tomu, co se na jevišti dělo, a nad hereckými výkony a režijním záměrem čněla svou uměleckou kvalitou. Styl herectví odkazoval spíše k symbolismu, náznakovosti s občasným pokusem o naturalismus. Když je vybraná hudba (jednalo se o soundtracky z filmů včetně Amélie z Montmartru a monumentální pasáže z vážné hudby i metalu) tak emotivně konkrétní a chce diváka strhnout, proč proběhne znásilnění vězněné židovské dívky přes kabát a kalhoty? Proč se neodhalí vše tak, aby se herectví přiblížilo na úroveň hudby?
Herci vytlačovali ze sebe emoce, řvali a o skutečném uměleckém prožitku, který by se přenesl na diváka se nedá mluvit.
Nejde ovšem jen o zmíněné detaily. Celkově byla režisérova práce s herci spíše nahozenou koncepcí než detailní stavbou a snahou o preciznost (například úvodní běh někteří herci pouze naznačují, než by jej poctivě ztvárnili). Velkou část svých hereckých výkonů věnovali vytlačování emocí, povrchnímu řevu, o skutečném uměleckém prožitku, který by se přenesl na diváka a beze zbytku by uchvátil celé publikum, se nedá mluvit. Režisér se krom výběru hudby soustředil na výtvarnou stránku inscenace – především na světla, která určovala veškerou scénografii.
Noční můry koncentračního tábora jsou tak spíše nočními můrami
režiséra a jeho uměleckého týmu, emotivní a působivou smyšlenkou, která
se může zalíbit pro svou hororovou inspiraci. Inspirační zdroj přichází
spíše z krajiny duchů, příšer a obrazů bestiálních vražd než
z každodenní rutiny vyhlazovacího tábora Osvětim, který studenti
navštívili, k čemuž se přiznávají v závěru představení sestřihem
domácího videa. 
Současně do
krátkého promítání zařadili dobové záběry ze soudních procesů
s nacistou Adolfem Eichmannem, jímž se inscenace také inspirovala.
Eichmannova klidná tvář prozrazuje něco ze skutečného zla, které je
daleko působivější než jakékoliv hodinové řvaní, kvílení, sténání,
svíjení se, naříkání, lkaní. A to, že toto zlo může být skryto
v naprosté tichosti za tváří intelektuála a vzdělaného člověka, který
je na první pohled prost všech zvířecích pudů a násilnických praktik.
Stejně jako je samotná Osvětim ukázkou fašistického smyslu pro pořádek a
důsledného konečného řešení židovské otázky. Takového přístupu se
inscenátoři zcela zřekli a návštěvou Osvětimi se inspirovali
skutečně volně.
Theatre Academy in Rome “Sofia Amendolea”
Noční můry koncentračního tábora
Režie: Fabio Omodei
Dramaturgie: Fabio Omodei
Lightdesign: Hossein Taheri
Produkce: Theatre Academy in Rome “Sofia Amendolea”
Hudba: Simone Frashetti
Hrají: Ilaria Andaloro, Tatjana Callegari, Cristina de Lucia, Irene Faccio,
Irene Fiasconaro, Simone Fraschetti, Ruggero Lorefice, Valeria Nardella
Psáno z reprízy 1. 4. 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Setkání / Encounter
Reklama
