Nosferatu – I umrlci milují dobrou zábavu. Zvlášť když je neživá.
So, 10. listopadu 2007 / Autor: Vojtěch Varyš
David Jařab se po neslaných nemastných pokusech s autorskými hrami vrátil k tomu, co mu jde nejlépe: ke svérázným variacím na klasické texty. Na scéně Divadla Komedie zinscenoval Stokerova Drákulu pod názvem Nosferatu – Nevykonávej nic v životě. Vykonej smrt.
Stokerův Dracula (1897) a jeho nesčetné permutace patří do kánonu popkultury – každý o něm slyšel, a téměř každý zná alespoň nějakou z verzí. Důkladnou znalost nejen původního románu, ale mnoha především filmových převyprávění prokázal též David Jařab, který si pohrává se samotnou předlohou, ale též s mnoha odkazy na pozdější adaptace – na což jsme si u něj mohli zvyknout již v dřívějších projektech (Parsifal). Z minimalistického stylu inscenování si v Komedii již udělali know-how, absence scény a téměř i rekvizit tedy nepřekvapí. A výjimečně není ani příliš na škodu. Konečně, Dracula je navzdory pověstem či obecným představám s ním spjatým zejména verbální podívaná.
Ačkoli svým vyprávěním odkazuje kamsi dávno do minulosti, je stokerovský příběh čistě viktoriánský: a je jistě zajímavé si uvědomit, nakolik jsme i my stále viktoriány: s prudérní morálkou a potlačovanou sexualitou, která pak vyvěrá jinudy, stejně jako s přísně racionalistickým uvažováním, jež má za následek, že se tajemno hrne všemi otvory. Jařab dokáže ve své inscenaci tyto polohy vcelku dobře vybalancovat tak, že si jich je vědom, a zároveň si s nimi – s různou míru vtipu – vesele pohrává.
Jako u každého díla, jež je setrvalou součástí kulturní encyklopedie, se i u Drákuly necháváme znovu a znovu chytit do pastí, jak bude asi která z klasických scén zobrazena (třeba příjezd na zámek či první noc tamtéž), kdy a jak zazní legendární hlášky („Nikdy nepiji ... víno“) a hlavně jak budou ztvárněny které postavy.
Stanislav Majer v lehce frankensteinovském vzezření dávkuje svého Drákulu naprosto precizně, a zároveň s ním – jako se správným Drákulou – tak ustupuje i do pozadí, neboť hlavním hrdinou Draculy je v každém případě jeho antipod, profesor Van Helsing – zde v podání Martina Fingera. I ten umí jeho řízné hlášky řádně pointovat a podat ho jako „muže s tajemstvím“, který má jakýmsi podivným způsobem jinak zcela nezvladatelnou situaci pevně v rukou. Nicméně Helsingovi by slušela větší výstřednost, již Finger nedodá. Což je škoda. Protože jak se pravilo v jednom z večerů Ostrostřelců, „I umrlci milují dobrou zábavu. Zvlášť když je neživá“.
Martin Pechlát spolehlivě splnil svůj úkol – dr. Seward je pochopitelně naivně neumětelský, sympaticky šílený R
enfield je další špičkově odvedenou prací Hynka Chmelaře (zde byla patrná inspirace filmovým Tomem Waitsem, velmi dobře!), možná trochu zvláštním, ale ne nezábavným posunem je právník Jonathan Harker. Tento muž, v knize a obvykle i v různých variantách typický viktoriánský „katolický jinoch“, to jest kombinace vyděšený panic/anglický suchar, je v podání jako vždy dandyovského herce Jiřího Černého spíše hejskem, s dekadentní příchutí. Jediným zklamáním je pak Ivana Uhlířová, kdysi tak skvělá coby Oliver Twist, která ovšem dosud nikdy nepřesvědčila v roli dospělé ženy.
Druhým slabším místem celé věci je pak konec, respektive jeho absence. Jinak ovšem před tímto šimrajícím, lehkým, minimalistickým kouskem smekám. Domnívám se, že Komedie se tak přibližuje svým dosavadním vrcholům, Jařabově Parsifalovi a Plachého Oliveru Twistovi.
>> Ohodnoťte tento článek<<
Slabé
Vynikající
Přečtěte si také...
Ačkoli svým vyprávěním odkazuje kamsi dávno do minulosti, je stokerovský příběh čistě viktoriánský: a je jistě zajímavé si uvědomit, nakolik jsme i my stále viktoriány: s prudérní morálkou a potlačovanou sexualitou, která pak vyvěrá jinudy, stejně jako s přísně racionalistickým uvažováním, jež má za následek, že se tajemno hrne všemi otvory. Jařab dokáže ve své inscenaci tyto polohy vcelku dobře vybalancovat tak, že si jich je vědom, a zároveň si s nimi – s různou míru vtipu – vesele pohrává. Jako u každého díla, jež je setrvalou součástí kulturní encyklopedie, se i u Drákuly necháváme znovu a znovu chytit do pastí, jak bude asi která z klasických scén zobrazena (třeba příjezd na zámek či první noc tamtéž), kdy a jak zazní legendární hlášky („Nikdy nepiji ... víno“) a hlavně jak budou ztvárněny které postavy.
|
"Ačkoli svým vyprávěním odkazuje kamsi dávno do minulosti, je stokerovský příběh čistě viktoriánský: a je jistě zajímavé si uvědomit, nakolik jsme i my stále viktoriány..." |
Stanislav Majer v lehce frankensteinovském vzezření dávkuje svého Drákulu naprosto precizně, a zároveň s ním – jako se správným Drákulou – tak ustupuje i do pozadí, neboť hlavním hrdinou Draculy je v každém případě jeho antipod, profesor Van Helsing – zde v podání Martina Fingera. I ten umí jeho řízné hlášky řádně pointovat a podat ho jako „muže s tajemstvím“, který má jakýmsi podivným způsobem jinak zcela nezvladatelnou situaci pevně v rukou. Nicméně Helsingovi by slušela větší výstřednost, již Finger nedodá. Což je škoda. Protože jak se pravilo v jednom z večerů Ostrostřelců, „I umrlci milují dobrou zábavu. Zvlášť když je neživá“. Martin Pechlát spolehlivě splnil svůj úkol – dr. Seward je pochopitelně naivně neumětelský, sympaticky šílený R
enfield je další špičkově odvedenou prací Hynka Chmelaře (zde byla patrná inspirace filmovým Tomem Waitsem, velmi dobře!), možná trochu zvláštním, ale ne nezábavným posunem je právník Jonathan Harker. Tento muž, v knize a obvykle i v různých variantách typický viktoriánský „katolický jinoch“, to jest kombinace vyděšený panic/anglický suchar, je v podání jako vždy dandyovského herce Jiřího Černého spíše hejskem, s dekadentní příchutí. Jediným zklamáním je pak Ivana Uhlířová, kdysi tak skvělá coby Oliver Twist, která ovšem dosud nikdy nepřesvědčila v roli dospělé ženy.Druhým slabším místem celé věci je pak konec, respektive jeho absence. Jinak ovšem před tímto šimrajícím, lehkým, minimalistickým kouskem smekám. Domnívám se, že Komedie se tak přibližuje svým dosavadním vrcholům, Jařabově Parsifalovi a Plachého Oliveru Twistovi.
