Oněgin byl Rusák: drsné déja vu v Dlouhé

Irena Dousková přepsala svůj román do divadelní podoby přímo pro Divadlo v Dlouhé a navazuje tak na svou předchozí zinscenovanou knihu Hrdý Budžes. Ta se odehrává v šedesátých letech a děj sledujeme očima malé Helenky Součkové. V Bornově inscenaci naopak nahlížíme na její příběhy z er-formového nadhledu a Helenka, ač stále hlavní postavou, už není v samém centru naší pozornosti. Jde tu vesměs o příhody party jejích spolužáků z gymnázia, toliko literární skupiny POMED, v mozaice dobových symbolů, na které nelze zapomenout (nicneříkající prezidentské projevy, upnuté kalhoty, příšerná a za každou cenu extravagantní móda, Ivan Mládek a jeho banjo band, z tribuny shlížející představenstvo ÚV, zkoušení z ruštiny, jednání s nekompromisními stranickými úřednicemi či Jana Kratochvílová).

V Dlouhé vytvořili koláž toho nejlepšího z knižní předlohy, historky navíc uceleně navazují v původním sledu. Celá inscenace je navrch zabalena do rámcového motivu setkání po letech při silvestrovské noci roku 2000, kdy se hrdinové přenesou ve vzpomínkách zpět do dob svého gymnaziálního mládí. Stává se tak tragikomickou vzpomínkou na doby nedávno minulé. Jak pravila jedna z divaček: „Je to drsný déj? vu.“ A měla pravdu.

Co je nutno vyzdvihnout, je scénické řešení inscenace, kdy se na dvou přiznaných a plně využívaných točnách může vždy doslova vmžiku, jako by ve filmovém střihu, prostřídat dohromady 11 prostředí. Točny sem střídavě přivážejí zásadní symboly jednotlivých prostředí (zábradlí, zídku, katedru, jídelní stůl a další), postavy tak mají možnost plynule přecházet z prostředí do prostředí. Celá scéna je od základu holá, posazená na piedestal Stalinova pomníku na Letné, v zadním plánu je ještě k tomu co chvíli doplněna kapelou.

Jako přesná stylizace do osmdesátých let pak nepůsobí pouze scéna, ale i perfektní kostýmy, díky nimž jako by hlavní postavy z oka vypadly hrdinům knižní předlohy. Zejména Jan Vondráček na scéně skutečně omládl o zmiňovaných dvacet let, a to zejména díky dlouhé černé hřívě, ale i velmi přiléhavým kalhotám a familiérně drženému cigárku. A podobně je to se vším ostatním – dlouhé copy, hipísácké oblečení nebo červené manšestráky udělají jednoznačně své a nyní již trochu odrostlejším hercům nedělá problém se pocitově vrátit do dob svého mládí. Všemu pak kraluje trojlístek Miroslav Hanuš (mimo jiné v roli bujaře slavícího ředitele gymnázia), Jiří Wohanka (coby úlisný a ideologicky zapálený tělocvikář) a hostující Iva Klestilová, představující Helenčinu režimem deptanou matku, jíž jako by role byla šita přímo na tělo. To koneckonců lze říci o celém hereckém obsazení, nevyjímaje z toho ani Arnošta Goldflama, který se na scéně několikrát objeví v kouzelně pravdivých intermezzech coby Helenčin židovský otec Freistein píšící jí pseudodojemné dopisy z amerického exilu. Snad od nikoho jiného by jeho životní moudra nezněla lépe.

Herecké výkony jsou precizně propracované, a to i v hromadných scénách, do té míry, že jedno oko nezůstane suché slzami smíchu. Samotná atmosféra normalizační doby je pak s odstupem času již jen k nostalgickému pousmání, a když jsme coby diváci přímo zataženi s mávátky do průvodu a donuceni nadšenými soudruhy křičet hesla jako: „Regane, Regane, my tě tu nechceme!“, připadá nám její absurdnost tak strašná, že už se tomu snad ani smát nemůžeme.

Bornova inscenace tedy není jen za každou cenu vtipná vzpomínka dělající si legraci z kýčovitých symbolů 80. let, ale díky hořkosmutnému konci nás dovádí i k jakémusi zpětnému zamyšlení. A to je velmi dobře. Chopili se jí pamětníci, kteří mají co říci, a tak snad může být Oněgin dalším a důstojným poselstvím budoucím generacím. Jděte se na něj podívat, stojí to za to.

Irena Dousková: Oněgin byl Rusák
Spolupráce na scénáři: Jan Borna
Režie: Jan Borna
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová
Hudba: Milan Potoček
Asistent režie a režijní spolupráce: Jan Vondráček

Datum premiéry: 19. 1. 2008