Pannenky – damáci řádili v Paláci Akropolis
Autorský projekt Zuzany Páleníkové a Adély Balzerové na motivy filmu Virgin Suicides nás zavádí do jakéhosi „zapadlého“ městečka, kde se vše točí kolem domu, v němž v puritánské rodině žije pět krásných dospívajících sester, kterým jejich rodiče zakazují chodit ven. Dívky pozoruje skupinka stejně starých chlapců, kteří však o nich vědí de facto jen to, co vidí přes okna při pravidelných „špehovačkách“, a příležitostně s nimi stačí prohodit dvě tři věty na školní chodbě. Zájem chlapců se markantně zvýší po sebevraždě té nejmladší – chlapci i po letech pátrají po motivu záhadné smrti. Rodina má temné tajemství, ale nikdo ho neodhalí. Až jednou místní playboy Cash pozve jednu ze sester na taneční zábavu. Nakonec jdou se svolením rodičů všechny, vše vypadá idylicky. Když se Cash se svou dívkou sblíží, věci naberou nečekaný spád. Kluci teď již nechtějí děvčata jen sledovat. Chtějí je zachránit – i za cenu vlastní nevinnosti.
Tolik v kostce nástin děje na pár řádcích – na jevišti graduje v neuvěřitelnou smršť situací, nápadů, emocí, šoků a otázek. Samotný příběh okolo puritánského domu začíná pozvolněji, jako milá gagová montáž o rozverných hoších a nesmělých děvčatech, ale neustále udržuje diváka v očekávání a zvláštním napětí. První zlom přichází v bodě první smrti – tajemství vyplouvá na povrch. Pak opět gejzír divadelně vděčných nápadů v prostředí tanečního mejdanu, střih, bum… bác… šok, konec. A otevřená ústa. A dlouhé přemýšlení. A velká nepopsatelná emoce.
Celý tým předvedl na jevišti TO pravé divadlo, autorky vsadily na osvědčené postupy, jak při psaní, tak scénické stavbě jednoduchých, ale efektních situací, v nichž (zaplaťpánbůh!) slovo hraje první housle jen v únosné a velmi stručné formě a zbytek spočívá v pohybovém ztvárnění. Skutečně, akce a pohyb řeknou mnohem více než slova, a proto pohyb nastoupil přesně tam, kde by se děj jen trapně „okecával“.
Inscenace je věcí jemných detailů. Nejen v přesvědčivých hereckých výkonech, ale i v režijních nápadech a v samotném vystavění jednotlivých situací již v textu. Jak moc jsou na sebe pyšní kluci, kteří si postavili svůj vlastní bunkr a zapíjí to ukradeným „fotrovým“ pivem? Jak se zachová puberťák, když se dostane do koupelny své milované dívky a najde kromě jejího spodního prádla i její tampón? Co ta krev? Jak moc asi bude drsný školní playboy Cash, když půjde požádat o rande puritánského otce své vyvolené? Co dělají kluci, když najdou dívčí deníček? Jak se budou chovat nesmělé, puritánské a záhadné dívky na zběsilé taneční zábavě? Je to jedna velká úžasně citlivá sonda do klučičích a holčičích světů, oddělených oknem, kde jediná schopná komunikace proběhne skrze noční morseovku. To už ale máme za sebou nevydařený rozhovor ve škole, podobně nevydařený sedánek ve sledovaném domě a jednu zběsilou taneční zábavu, kde to dopadne všelijak. V momentě, kdy se zdá, že komunikace byla navázána a bariéry padnou, přijde nečekaný zlom. A všechno je jinak. Dramatická stavba děje jak z divadelní učebnice. Ač zdánlivě jednoduchá, funguje fantasticky.
„Vy jste nikdy nebyl třináctiletá dívka, pane doktore.“ říká jedna z postav. Akcentace dívek jako záhadného, nedobytného cíle působivě kontrastuje s milým, rozverným a trochu cynickým líčením bandy hochů – dobyvatelů. Jsou to spíše směšné postavičky, ale zase ne karikatury. No ano, my kluci jsme všichni byli takoví. Je to tak markantní snad i proto, že inscenace jasně ukazuje, jak dívky dospívají dříve – ve stejném věku jsou oproti chlapcům mnohem dál, jsou vyzrálejší. Ale i tak o ně neztratily zájem.
Do pohybově hudební kombinace s čistou nápaditou činohrou se vešlo ještě hodně z alternativního divadla (opět divák žasne, co všechno se jednoduše dá dělat s několika lajntuchy a světlem) a jakési mysteriózní (post) coolness dramatiky. Chlapci jsou srozumitelně naivní, hraví a zvídaví, ale do toho se mísí jejich pubertální nadrženost (vždyť o dívku nikdo z nich do té doby ani nezavadil) se zvědavou zvráceností (touha po zjištění, jak je to s tím tampónem a krví) či čiročistou fetišovou obsesí. Každý, ať si v tom najde, co je libo.
Projekt vznikl jako společná práce herců a tvůrců napříč ročníky a katedrami DAMU a přesto dopadl jako velmi zajímavý a ucelený výsledek. A nejen pro ztvárnění, ale i pro herecké výkony. Inscenace je herecky složená vesměs ze studentů čtvrtého ročníku činoherního herectví, mezi něž velmi dobře zapadá i třeťák Igor Orozovič, coby drsný playboy Cash (a zároveň poněkud nedůtklivý poeta David) a především překvapení v podobě Tomáše Jarkovského, toliko nynějšího studenta pátého ročníku alternativní a loutkové režie, kterému snad nejvíc ze všech věříme jeho klukovskou naivitu. Děvčata se projevují spíše pohybově, což jim jednak jde a jednak moc sluší. Zaujmou tak rozsochaté vlasy Petry Horvátové, jimiž ladně hází sem a tam, roztomile neohrabaná plachost a uťáplost Týny Průchové či záhadné kouzlo mladičké Anny Schmidtmajerové.
Je radost sledovat, že se „damáci“ na škole leccos naučili a dokážou to nenásilně vstřebat do zajímavého inscenačního tvaru, který se sice drží osvědčených divadelních postupů, ale někdy vytáhne z klobouku překvapivou situaci či pointu, kterou divák skutečně nečekal. Protože se zde uplatnila známá pravda, že v jednoduchosti je síla, v nápaditosti jejich ztvárnění patřičný efekt a v hercích a tvůrcích nepochybný talent, tahle inscenace stojí za to a patří k těm „damáckým“ projektům, na které je radno zajít vícekrát.
PANNENKY
režie: Zuzana Páleníková
dramaturgie: Adéla Balzerová
produkce: Anna Řezníčková
scénografie: Klára Fonová
hudba: Petra Horváthová
hrají: Tomáš Jarkovský, Ondřej Novák, Pavel Kryl, Igor Orozovič, Dana Marková, Klára Brtníková, Týna Průchová, Anna Schmidtmajerová a Petra Horváthová.