Pitínského Rok na vsi v Městském divadle Zlín

Navzdory absenci hlavního hrdiny a zdánlivě malým venkovským poměrům se při bližším pohledu ukazuje, že Kronika moravské dědiny (jak zní podtitul díla) poskytuje dodnes živou látku nabitou dramatičností. A nejedná se přitom jen o dramatičnost sporadickou a ve všech případech zkratkovitou, jak bychom možná předpokládali – na několika postavách (Rybář, sestra Amáta, Martin Krištof) lze v příběhu vysledovat ucelený osobnostní vývoj. Zároveň jakýkoli čin, jenž člověk vykoná na území obce, je posuzován přísným a z dnešního pohledu značně puritánským okem konzervativní společnosti ovládané silnou religiozitou. Tím se do malovaného hrnku zapadlé české vesnice dostává velkolepější rozměr antického dramatu.

První úvahy o uvedení jednoho z „nejdomáčtějších“ děl české literatury se mihly již počátkem 90. let. Tehdejší umělecký šéf Národního divadla v Brně František Derfler spolu s dramaturgem Miroslavem Plešákem přizvali ke spolupráci v té době téměř neznámého Zdeňka Petrželku (občanské jméno Jana Antonína Pitínského) a zahájili s ním přípravy inscenace Roku na vsi. Přes pokročilé stadium práce na inscenaci k jejímu dokončení nakonec nedošlo. Projekt měl tedy dost času, aby ještě zrál v hlavě J. A. Pitínského a mohl být v roce 2009 konečně realizován na scéně Městského divadla Zlín. Na výsledné podobě Roku na vsi je doba kvasu rozhodně znát.

J. A. Pitínský, známý svou bohatou a zároveň osobitou imaginací, respektoval při inscenování zbeletrizované etnologické studie folkloristický ráz vyprávění. Herce nechává hovořit nelehkým hanáckým nářečím, které Mrštíkovi v moravských vískách pečlivě odposlouchali a v knize věrně zachytili. Rovněž scénu Pitínský navrhl ve výrazném folklorizujícím stylu. Mohutná křídla vrat poctivé moravské stodoly společně s různou intenzitou osvětlení umožňují vytvořit všelijaká venkovská prostředí – interiéry dřevěných chalup, velký sál hostince, stodolu, vesnický hřbitov či širá pole. Kostýmy Hany Knotkové rovněž odpovídají lidovým zvykům a jednotlivým ročním dobám. Objevují se oděvy sváteční (bohatě zdobené kroje) i všední (zejména jednoduché pracovní úbory). Poněkud autorské je snad jen pojetí bílých čertů při svátku svatého Mikuláše.

Vedle toho zařazuje Pitínský do inscenace prvky, které tendenci k výhradně folkloristickému zobrazení přesahují, nebo jí jsou naprosto cizí. Mám na mysli například použití úryvků skladeb W. A. Mozarta, J. S. Bacha či G. Mahlera při některých, řekněme typicky českých, zvycích. O posvícení, kdy se v hostinci sejde celá vesnice, hřímá právě jedna z radostných Mozartových skladeb (ačkoli by se intuitivně spíše nabízeli čeští skladatelé inspirovaní lidovou tradicí – Janáček, Dvořák…). Její vyznění není v žádném případě nepatřičné, ale přesto, snad je to jejím zahraničním původem, působí píseň jaksi odtažitě. Podobně účinkuje i operní vložka Slunce a Bílé Olgy na počátku druhé půle představení. Tyto dva alegorické zjevy ve výrazných kostýmech s naddimenzovanými hlavami spolu zatančí snový tanec, který má pramálo společného s pohybem valné většiny zemitých habrůvských usedlíků. Pitínský těmito a podobně kontrastujícími drobnostmi vytváří určitou disharmonii, která je mezi hříšnými obyvateli Habrůvky-Jeruzaléma neustále rozprostřena.

V této souvislosti je třeba upozornit i na celkovou koncepci hudební stránky inscenace. Vedle několika zmiňovaných citací a parafrází známých světových skladatelů se nějaký hudební podklad line v podstatě nepřetržitě. Melodie a nápěvy moravských lidových písní či variace na jejich motivy (na nastudování se podíleli Miroslav Černý a Richard Dvořák) jsou pro navození autenticity nahrány tradičními, mnohdy rekonstruovanými hudebními nástroji (jak nás obšírně poučí divadelní program). Decentně či hlasitěji znějící hudba dobarvuje atmosféru jednotlivých situací a umocňuje magičnost některých momentů (například chvíli, když Rybář obdaruje Vrbčenu červenými korály nebo seznamování Anežky a Martina). Často přitom jen nenápadně a téměř nepostřehnutelně. Funkci a nepostradatelnost hudebního doprovodu si asi nejlépe uvědomíme, pokusíme-li si ho od výjevů na jevišti na chvíli odmyslet.

Z nepřeberného množství postav Roku na vsi dostávají v dramatizaci Miroslava Krobota některé přece jen větší prostor. Je to především Cyril Rybář, habrůvský živnostník a moderně řečeno „podnikatel“, jenž se poměrně velké pozornosti těší už v knižní předloze. Díky činorodosti v oblasti obchodní i milostné je jeho osud bezesporu nejatraktivnější. V jeho životě se se značnou frekvencí střídá dobré i zlé, přičemž to horší postupně převládne. Stále větší část obce se na něj dívá skrz prsty. Tíha svědomí a vnější tlak doženou Rybáře až k sebevraždě oběšením. V podání urostlého Josefa Králíka, jenž je do inscenace vypůjčen z ochotnického souboru z Karolinky, se jeví postava Rybáře ještě centralizovaněji. Výrazný herec středního věku dokáže uvěřitelně zahrát nejrůznější polohy – manžela, milence, otce, syna, obchodníka, zemědělce, člena obecního výboru… Josef Králík tak ve hře střídá řadu často i protilehlých hereckých poloh rozpínajících se na škále od rozčileného, exaltovaně křičícího suveréna, až po pokorně vemlouvavého, plačícího člověka.

Rybářovu dlouho dominující osobnost přitahuje uhrančivý zjev a vystupování habrůvské lehké ženy Vrbčeny (Eva Daňková). Té se daří ztvárnit povahový protiklad Rybářově hodné, ale až příliš střídmé manželce (Helena Čermáková). Vrbčena je kočkovitá šelma – provokativně lascivní (zpod sukně několikrát vyloví šátek či dokonce jablko), parádivá a vášnivá. Při tajné schůzce ve stodole, kdy si Rybář Vrbčenu rozbaluje z několikametrového plátna, se hercům pozoruhodně daří proplétat milostnou scénu s komičností.

Objevují se i další postavy se šťavnatějším moravským temperamentem, například starosta (Dušan Sitek) a jeho syn Antoš (Zdeněk Lambor). Oba jsou horkokrevní a prudcí, co chvíli na sebe nebo na někoho cholericky řvou. Zásluhou svých představitelů jsou doslova napěchovaní energií (výkon Dušana Sitka byl oceněn nominací na diváckou cenu zlínského publika).

Z početného panoptika habrůvských postaviček, jejichž povaha a příběh jsou v inscenaci jen zlomkovitě načrtnuty, zmíním už jen telegraficky několik: Maryšku Michaely Doleželové, sestru Amátu Petry Domžalové, pana Kunze Pavla Leicmana, Barboru Jaenette Zapletalové, faráře Radovana Krále, Martina Josefa Kollera, židovského tuláka Doného Rostislava Marka… Každá z těchto postav si nese vlastní – lehčí či těžší – životní břímě a má svůj hřích či neřest. Pro jednotlivé představitele přitom nejsou jejich úlohy jednoduché, neboť při své útržkovité povaze vyžadují značnou koncentraci a detailní přesnost provedení.

Stopáží dlouhé, skoro tříapůlhodinové představení přes naznačenou fragmentarizaci vyprávění nemá hluchá místa. J. A. Pitínský výjevy na scéně precizně rytmizuje, a dává tak inscenaci spád. Rozmanitými prostředky neustále poutá pozornost a zaměstnává mysl diváka. Impozantní jsou zejména hromadné výjevy při shromážděních celé obce například o dušičkách či hodokvasu. Na „letištní“ ploše Velké scény zlínského Městského divadla vznikají výtvarně promyšlené kompozice, v nichž každý z bezmála půl sta osob na jevišti (včetně řady režisérem přesně vedených neprofesionálů) má své na chlup určené místo a pozici. Tyto masové scény jsou nejednou rozpohybovány do dynamických akcí, v nichž může být někdy obtížné se zorientovat (jako například při potyčce Antoša a Pazderky v hospodě, do které se po westernovém způsobu zapojí celý lokál).

Kromě aranžovaných davových scén však Pitínský vymýšlí i subtilnější režijní nápady. Ve vtipných nuancích se rozehrávají například scény nesmělého sbližování Anežky a Martina, jemuž „náhodou“ uvízne stéblo slámy ve vlasech; rozpačité představování nápadníka rodičům; eskapády kolem výtržností obecního sirotka Františka Psoty či mikulášské pochůzky Antoše a jeho souputníků spojené s nadbíháním prchlivé Maryšce.

Produkci Městského divadla Zlín systematicky nesleduji, a tak nemohu hodnotit pozici a význam Pitínského inscenace Rok na vsi v dlouhodobějším kontextu této scény. Bez sebemenších pochybností však tvrdím, že byla vrcholem tamější přehlídky Naráz 2009, jež prezentovala výsledky předchozí divadelní sezony. Pitínského Rok na vsi by si zasloužil několikerá zájezdová uvedení na velkých kamenných scénách českých a moravských národních divadel, neboť – jak známo – „do Zlína je daleko“. Vždyť pomyslně Rok na vsi hranice regionu již mnohonásobně překročil.

Městské divadlo Zlín
Alois a Vilém Mrštíkové – Rok na vsi

Režie, scéna: J.A. Pitínský
Dramatizace: Miroslav Krobot
Kostýmy: Hana Knotková
Hudba: Miroslav Černý
Hudební nastudování: Richard Dvořák
Dramaturgie: Vladimír Fekar

Hrají: E. Daňková, J. Králík, K. Liďáková, M. Doleželová, P Domžalová, H. Čermáková, P. Hřebíčková, D. Sitek, Z. Lambor , G. Řezníček, P. Leicman, J. Koller, J. Zapletalová J. Leflík, R. Král, R. Šopík, Z. Julina, R. Marek, T. Komínková, T. Slepáček, L. Randár,P. Vacel, D. Dufek ad.
Premiéra: 28. únor 2009, psáno z reprízy 12. listopad 2009 (festival Městského divadla Zlín Naráz 2009)