Polední úděl na palubě Divadla v Dlouhé!

Ihned po vstupu do sálu je jasné, že v tomto představení nebude vše tak zcela obvyklé. Několik řad židlí umístěných přímo na jevišti naznačuje, že diváci a herci si pro tentokrát vymění role. Zatímco děj probíhá na forbíně, balkónech sálu i v prázdném hledišti, divák usazený na jevišti může z bezprostřední blízkosti sledovat každé herecké gesto, každé hnutí vášní.

Claudelův částečně autobiografický text nechá jen málokoho chladným. V Dlouhé se výjimečným způsobem podařilo zachovat jeho básnickou atmosféru, a přitom diváka neodradit přehnaným patosem, ačkoliv zcela se mu vyhnout nelze. Inscenace režisérky Hany Burešové na jeviště přivádí syrové, neuhlazené vášně a zároveň nabízí obzvláště poetický dramatický text. Jeho vyznění výrazně napomáhá velmi osobitá scéna Martina Černého. Její strohost, tvarová i barevná jednoduchost a zároveň převrácená divadelní optika podtrhují slova, která v jednoduchém prostoru rezonují. Celkovému dojmu napomáhá také zvolený hudební doprovod, abstraktní filmové projekce na zadní stěnu sálu a především velmi působivé svícení. Vše se skvěle setkává např. ve scéně proplutí Suezským průplavem.

S využitím všech těchto prostředků nás Claudel spolu s Burešovou přivádí nejprve na palubu zaoceánského parníku mířícího do Číny. Zde se v pravé poledne, v okamžiku, kdy za sebou vidíme minulost a před sebou nezměrnou nepoznanou budoucnost, setkáváme s Ysé. Hrdinkou, kterou skvěle zosobňuje Helena Dvořáková. Ysé je žena silnější a provokativnější než mužský svět kolem ní. Její touha po vášni ji přivádí mezi tři muže. Osudové setkání v žáru poledního slunce je pro ně všechny rozhodující. Druhé dějství proměňuje hlediště v čínský hřbitov a v závěru hry se spolu s Ysé ocitáme v revolučním prostředí jihočínské provincie.

Dvořáková jako Ysé svým hereckým výkonem nenechává nikoho na pochybách. Když vstoupí na jeviště, zaplní svými gesty a emocemi celou scénu. Na začátku předvádí koketerii, poté bezprostředně prožívá bouřlivé vášně zamilovanosti a nakonec zdrcení, rozervanost a apatii. Vše v přesně odměřovaných dávkách, ale přitom s maximálním nasazením. Role Mesy umožňuje prezentaci více poloh také Marku Němcovi, který Heleně Dvořákové výborně sekunduje především v druhé části inscenace. Ačkoliv dobré výkony předvádějí také Miroslav Hanuš v roli Amalrica a Miroslav Táborský jako De Ciz, Ysé Heleny Dvořákové nedává mužským hrdinům příběhu příliš prostoru pro vyniknutí. Tato skutečnost ovšem inscenaci ani v nejmenším nestaví do negativního světla.

Polední úděl přivedl na scénu Divadla v Dlouhé mimořádnou inscenaci. Dramatické básně, které divákovi nabízí kontemplaci nad slovy a obrazy, nejsou na repertoáru k vidění příliš často. Volba Divadla v Dlouhé je o to odvážnější, že Claudel nereflektuje pouze téma lásky, ale také víry. Inscenační ztvárnění Poledního údělu je ale natolik vydařené, že stojí za zhlédnutí i v případě, že básnickému jazyku nebo filozofování fin de siècle právě neholdujete.

Divadlo v Dlouhé
Paul Claudel: Polední úděl

Překlad:  Vladimír Mikeš
Režie:  Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková

Hrají: Helena Dvořáková, Marek Němec, Miroslav Hanuš, Miroslav Táborský
Premiéra: 12. dubna 2011, psáno z představení 4. května 2011