Polštářový sadismus

Pro diváka neznalého textu je Pán Polštářů morbidním příběhem plným napětí a zvratů, jemně kořeněný humorem. U McDonaghových her je těžké se shodnout na žánru, který představují. Někteří je považují za tragédie, jiní za tragikomedie a další za černé komedie. Činohernímu klubu se podařilo vystihnout spíše tu třetí možnost. Zatímco v ostravské inscenaci (Národní divadlo Moravskoslezské, též Sokolův překlad), uvedené půl roku po inscenaci pražské, se nešetřilo krví a násilím, pražskému jemnějšímu vyznění napomáhá vedle mírnějších postav "mužů zákona" i komorní prostor Činoherního klubu.

Příběh se zpočátku vyvíjí a spojuje dohromady jen velmi pomalu. Ondřej Vetchý jako K. K. Katurian (v plném znění Katurian Katurian Katurian) sedí na židli s černou kápí na hlavě v šedém prostoru vyšetřovací místnosti. Kromě židlí a stolu jsou na jevišti ještě dvě železné skříňky, ne nepodobné těm ze školních šaten, a zadní stěna jeviště je nápadně zkosená tak, že prochází od zadní stěny levého portálu a pokračuje po diagonále k pravé přední. To v první chvíli působí jako nepochopitelné zmenšení už tak malého jeviště Činoherního klubu, ale v průběhu představení se ukáže nedocenitelná funkčnost tohoto scénografického řešení. Za Katurianem přichází dvojice vyšetřovatelů dělená obligátně na toho hodného a zlého. "Cukrem" je Tupolski v podání Michala Pavlaty a "bičem" Ariel Jaromíra Dulavy. Katurian nechápe, proč je předveden před policii, a protože na stole leží tlustý stoh jeho povídek, domnívá se, že se jedná o politické "zasmrádnutí" v některé z nich (příběh se totiž odehrává v blíže nespecifikovaném totalitním režimu). Ale postupně se ukazuje, že se jedná o samotný děj povídek, neboť pojednávají z valné části o tom, jak někdo velice brutálně odpraví malého chlapečka nebo holčičku. A někdo v poslední době skutečně zavraždil dvě holčičky a chlapečka, a to způsobem popisovaným v Katurianových povídkách. K tomu má na sobě Katurian krví zašpiněný řeznický plášť, protože kromě toho, že je spisovatelem, pracuje na jatkách. Spolu s Katurianem je zatčen také jeho dementní bratr Michal (Marek Taclík) a oba jsou odděleně vyšetřováni, případně mučeni komisařem Arielem. Dulava je ale naštěstí figura více komická než brutální, a tak paradoxně snižuje svoji úlohu trýznitele (mučení se děje za scénou, slyšíme jen Katurianovo naříkání).

Drama nepředstavuje pouze fabuli vyšetřování dvou bratrů policií. Nedílnou součástí je také předčítání Katurianových povídek. Někdy je předčítají vyšetřovatelé, ale jsou-li čteny Katurianem, dostává se konečně ke slovu ona zkosená zadní stěna. Ve skutečnosti se jedná o průsvitné plátno, za kterým je povídka předváděna nebo kde se odehrávají jakési flashbacky z Katurianova dětství. Zde se spojuje v povídce Spisovatel a spisovatelův bratr skutečnost s fikcí a dostáváme se k prvopočátku všeho následujícího, k ústřednímu tématu týrání dětí, které je společné vlastně všem postavám.

Hercům snad nelze nic vytknout. Ondřej Vetchý zpočátku dokonale vyděšeně nechápavý později stejně vyděšeně chápe, co se stalo. V té chvíli se stává ledově klidným, přestože ví, co ho čeká, aby byl nakonec opět vyveden z míry kamarádským vyšetřovatelem Pavlatou, který se výborně přerodí v člověka bez srdce, když nařídí spálit Katurianovo celoživotní dílo. Dialektika hodného a zlého policisty ovšem funguje, a tak tvrďák Dulava roztává. Taclíkův duševně postižený Michal je předveden ochrnutým zápěstím, nemotornými pohyby a samozřejmě pomalejším chápáním a vyjadřováním. Z této mlhoviny někdy až příliš ostře vysvitne trefná myšlenka, což ale vyžaduje text a v žádném případě to není chybou herce.

McDonaghův citát v divadelním programu (plném Katurianových-McDonaghových povídek) praví: „Vždycky mám rád temný příběh, který je zdánlivě bez srdce, ale kde srdce je, pravda, tak malé a dobře schované, jak to jen jde." Jestliže chcete ve změti brutálních příběhů najít toto velice dobře schované srdce, určitě Činoherní klub navštivte. Slibuji, že po lžičkách dávkovaný humor vás udrží nad vodou a Pán Polštářů vám ho určitě pomůže hledat.

Zhlédnuto: 22. 2. 07

Premiéra: 9. 6. 05